12 C 332/2022-37 — Okresní soud v Jihlavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 4 000 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“). 2. Z provedeného dokazování soud zjistil, že v dokumentu nazvaném„ Smlouva o úvěru [číslo]“ je právní předchůdkyně žalobkyně označena jako„ úvěrující“ a žalovaná, identifikována jménem a příjmením, datem narození, rodným číslem, telefonním číslem, emailem a číslem bankovního účtu, jako„ klient“. Uvedený dokument obsahuje závazek úvěrujícího, že poskytne klientovi úvěr ve výši 4 000 Kč, a závazek klienta splatit tento úvěr do [datum] spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 920 Kč. Předmětnou smlouvu měla žalovaná uzavřít poté, co se zaregistrovala na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně do svého osobního účtu klienta, jehož prostřednictvím požádala o předmětný úvěr. Ke smlouvě byly uzavřeny dodatky dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], kterými byla prodloužena splatnost úvěru až do [datum]. 3. Dne [datum] byla připsána částka 0,01 Kč z účtu [bankovní účet] na účet právní předchůdkyně žalobkyně. Dne [datum] byla na účet žalované č. [bankovní účet] od právní předchůdkyně žalobkyně připsána částka 4 000 Kč s popisem„ půjčka od [webová adresa] c. [číslo]“. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum]. Téhož dne vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k úhradě jejího dluhu ze smlouvy o úvěru ve lhůtě 3 dnů; tato výzva byla podána k poštovní přepravě dne [datum]. 4. Na základě právního posouzení zjištěných skutečností soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru [číslo] mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně v podobě předložené soudu. Smlouva o spotřebitelském úvěru musí být podle ustanovení § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, uzavřena v písemné formě a rovněž musí být podle ustanovení § 105 odst. 1 téhož zákona poskytnuta v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat spotřebiteli. Za písemnou formu se přitom podle ustanovení § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) považuje i jednání elektronickými prostředky za podmínky, že tyto prostředky umožňují zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Pro dodržení písemné formy musí být písemnost podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. podepsána. Zároveň platí, že podle ustanovení § 562 odst. 1 o. z. plní podpis jednajícího (vlastnoruční i elektronický) dvě funkce: jednak prokazuje, že jednala skutečně podepsaná osoba, a jednak zabezpečuje nezměnitelnost podepsané listiny. Zákon [číslo] Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění účinném od 19. 9. 2016, přitom rozlišuje tři druhy elektronických podpisů, a to zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis a tzv. prostý elektronický podpis (ten připouští i čl. 3 bodu 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) [číslo] ze dne [datum], o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice č. 1999 [číslo]). Vzhledem k tomu, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nepatří mezi kategorie jednání s osobou veřejnoprávního charakteru podle ustanovení §§ 5 a 6 zákona č. 297/2016 Sb., je možné k jejímu podepsání využít kterýkoliv typ elektronického podpisu. Zároveň však platí, že podpis jednajícího (vlastnoruční i elektronický) plní dvě funkce: jednak prokazuje, že jednala skutečně podepsaná osoba, a jednak zabezpečuje nezměnitelnost podepsané listiny. Obě uvedené funkce přitom splňuje pouze zaručený elektronický podpis (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, dostupný na adrese [webová adresa]). V projednávané věci měla být smlouva mezi účastníky uzavřena elektronicky prostřednictvím webového rozhraní uživatelského profilu žalované na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně, přičemž žalovaná smlouvu o úvěru nepodepsala. Z ostatních okolností kontraktačního procesu (zejména z potvrzení o platbě), které časově souvisí s tvrzeným sjednáváním uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru, lze dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou skutečně jednala. Žalobkyně však soudu předložila znění předmětné smlouvy o úvěru ve formátu elektronického souboru.pdf, tedy v jiném formátu, než v jakém měla být smlouva v prostředí webového rozhraní uzavřena. Z této skutečnosti nelze dospět k závěru, že znění této smlouvy v okamžiku jejího podepsání žalovanou bylo totožné se zněním poskytnutým soudu, tudíž že nedošlo k její následné změně. Není totiž zřejmé, kdo, kdy a jak tyto dokumenty vytvořil. Žalobkyně tudíž neprokázala, že forma jednání, kterou zvolila, umožnila zachycení obsahu a jeho nezměnitelnost. V takovém případě je však nutno uzavřít, že nebyla prokázána vůle žalované uzavřít smlouvu o úvěru v podobě předložené soudu, neboť tato nebyla žalovanou vůbec podepsána a současně nebyla dodržena písemná forma smlouvy. Žalobkyni se tudíž sice podařilo prokázat, že v říjnu 2020 jednala s žalovanou, avšak nepodařilo se jí prokázat, že výsledkem tohoto jednání bylo uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v podobě předložené soudu a že tato smlouva byla uzavřena v písemné formě. S ohledem na tyto skutečnosti má soud za to, že při uzavírání předmětné smlouvy nebyla prokázána vůle žalované tuto smlouvu uzavřít v soudu předloženém znění, a tudíž se jednalo o zdánlivé jednání podle ustanovení § 551 o. z., k němuž se podle ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží. Soud proto uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno uzavření předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou v podobě předložené soudu. 5. Žalobkyně však soudu prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 4 000 Kč a že svůj nárok na vrácení těchto prostředků žalovanou platně a v souladu s ustanovením § 1879 a násl. o. z. postoupila na žalobkyni. V řízení přitom nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalovaná tyto poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni či její právní předchůdkyni vrátila. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní, respektive její právní předchůdkyní, a žalovanou nebyla platně a účinně uzavřena smlouva a není mezi nimi jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť její právní předchůdkyně ji plnila bez právního důvodu, a ve smyslu ustanovení § 2993 věty první o. z. má žalobkyně právo na vrácení plnění poskytnutého žalované. Žalovaná je proto povinna žalobkyni vydat to, oč se obohatila. Soud tudíž rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni poskytnutou částku 4 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého závazku. Proto soud žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení z dlužné částky 4 000 Kč od [datum] do zaplacení. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) soud žalované uložil, aby žalovanou částku zaplatila do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. soud žalované uložil zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně ve lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod.