18 C 331/2021-22 — Okresní soud v Jihlavě

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 540 Kč s příslušenstvím jako dluhu na televizních poplatcích podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, za období září 2020 až prosinec 2020. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci neměli námitek proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání, a proto soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a rozhodl jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, z nichž zjistil následující skutkový stav. Žalovaný jako poplatník televizních poplatků přihlásil v březnu 2017 televizní přijímač. Výzvou ze dne 8. 3. 2021 zaslanou žalovanému společností Česká pošta, s.p., oddělením DINO, byl žalovaný informován o svém dluhu na televizních poplatcích za měsíce září 2020 až prosinec 2020 v měsíční výši 135 Kč, tj. celkem 540 Kč, přičemž tyto televizní poplatky byly splatné vždy k 15. dni daného měsíce, a zároveň byl vyzván k úhradě dlužné částky. Následně zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 18. 5. 2021 s tím, aby žalovaný tuto částku uhradil ve lhůtě pěti dnů od doručení výzvy. V souladu s § 3 odst. 2, § 6, § 7 odst. 2 a § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, dospěl soud k závěru, že žalovaný byl v žalovaném období poplatníkem televizního poplatku ve výši 135 Kč měsíčně, splatného do patnáctého dne každého měsíce. Za shora vymezené období tak byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit celkem částku 540 Kč. Jelikož žalovaný soudu neprokázal, že by dlužnou částku žalobkyni uhradil, soud žalobě v celém rozsahu vyhověl společně s úrokem z prodlení, na nějž žalobkyni vzniklo právo podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně v souladu s těmito předpisy požaduje úrok z prodlení ode dne následujícího po zákonem stanovené patnáctidenní splatnosti každého poplatku až do 27. 10. 2021, tj. do dne podání žaloby, a to v kapitalizované výši 44,25 Kč. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalovanému uložil, aby žalovanou částku zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o požadovanou odměnu zástupce žalobkyně (advokáta), jeho hotové výdaje a náhradu daně z přidané hodnoty, již je tento zástupce povinen odvést, soud žalobkyni náhradu za tyto náklady nepřiznal. Vyšel přitom z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, který akcentoval, že činnost České televize (žalobkyně) jistě není výkonem veřejné moci. Nicméně, na poli svého působení se těší výsadnímu postavení, k čemuž má vytvořené specifické podmínky, a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Dále Ústavní soud uvedl, že ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Pokud Česká televize agendu televizních poplatků sama spravuje a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci specializovaného právního útvaru České televize. Na náhledu Ústavního soudu nezměnila nic ani skutečnost, že novelizací vyhlášky č. 177/1996 Sb. došlo ke snížení přiznávaných odměn advokátů (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 405/14). Zástupce žalobkyně v dané věci sice podal žalobu, nicméně s ohledem na jednoznačnost podkladů vypracovaných žalobkyní i právní jednoduchost věci soudu vůbec není zřejmé, jaké odborné či specializované znalosti k její formulaci použil. Žaloba na první pohled vyvolává dojem vysoce odborného textu, avšak fakticky je tvořena shrnutím skutkových okolností věci, citací právních předpisů a vyúčtováním služeb zástupce. Především tedy není v žalobě obsažena žádná nová a pro věc podstatná právní argumentace, kterou by bylo možné od advokáta coby zástupce žalobkyně očekávat a která by založila účelnost nákladů vynaložených žalobkyní na takového zástupce. S ohledem na výše uvedené považuje soud náklady na zástupce žalobkyně za neúčelně vynaložené. V situaci, kdy je žalobkyně zastoupena advokátem, nelze uvažovat ani o použití novelizovaného ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř., neboť ten se vztahuje výhradně na účastníky nezastoupené advokátem, notářem či patentovým zástupcem, což není tento případ. Náklady žalobkyně, které lze považovat za účelně vynaložené, proto tvoří pouze zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč. Soud proto uložil žalovanému, aby žalobkyni tuto částku uhradil, a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.