20 C 346/2021-27 — Okresní soud v Jihlavě

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 2 160 Kč s příslušenstvím jako dluhu na televizních poplatcích podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, za období září 2019 až prosinec 2020. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Účastníci neměli námitek proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání, a proto soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a rozhodl jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, z nichž zjistil následující skutkový stav. Žalovaná nereagovala na písemnou výzvu žalobkyně přihlášení poplatníka České televize, která jí byla doručena dne 13. 4. 2019, a s účinností od září 2019 byla proto zařazena do evidence poplatníků televizních poplatků. Výzvami ze dne 8. 3. 2021 a 18. 5. 2021 zaslanými žalované společností Česká pošta, s.p., oddělením [jméno], byla žalovaná informována o svém dluhu na televizních poplatcích za měsíce září 2019 až prosinec 2020 v měsíční výši 135 Kč, tj. celkem 2 160 Kč, přičemž tyto televizní poplatky byly splatné vždy k 15. dni daného měsíce, a zároveň byla vyzvána k úhradě dlužné částky. Následně zaslal zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne s tím, aby žalovaná tuto částku uhradila ve lhůtě pěti dnů od doručení výzvy. V souladu s § 3 odst. 2, § 6, § 7 odst. 2 a § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, dospěl soud k závěru, že žalovaná byla v žalovaném období poplatníkem televizního poplatku ve výši 135 Kč měsíčně, splatného do patnáctého dne každého měsíce. Za shora vymezené období tak byla žalovaná povinna žalobkyni uhradit celkem částku 2 160 Kč. Jelikož žalovaná soudu neprokázala, že by dlužnou částku žalobkyni uhradila, soud žalobě v celém rozsahu vyhověl společně s úrokem z prodlení, na nějž žalobkyni vzniklo právo podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně v souladu s těmito předpisy požaduje úrok z prodlení ode dne následujícího po zákonem stanovené patnáctidenní splatnosti každého poplatku až do 27. 10. 2021, tj. do dne podání žaloby, a to v kapitalizované výši 291,09 Kč. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalované uložil, aby žalovanou částku zaplatila do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o požadovanou odměnu zástupce žalobkyně (advokáta), jeho hotové výdaje a náhradu daně z přidané hodnoty, již je tento zástupce povinen odvést, soud žalobkyni náhradu za tyto náklady nepřiznal. Vyšel přitom z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, který akcentoval, že činnost České televize (žalobkyně) jistě není výkonem veřejné moci. Nicméně, na poli svého působení se těší výsadnímu postavení, k čemuž má vytvořené specifické podmínky, a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Dále Ústavní soud uvedl, že ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Pokud Česká televize agendu televizních poplatků sama spravuje a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci specializovaného právního útvaru České televize. Na náhledu Ústavního soudu nezměnila nic ani skutečnost, že novelizací vyhlášky č. 177/1996 Sb. došlo ke snížení přiznávaných odměn advokátů (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 405/14). Zástupce žalobkyně v dané věci sice podal žalobu, nicméně s ohledem na jednoznačnost podkladů vypracovaných žalobkyní i právní jednoduchost věci soudu vůbec není zřejmé, jaké odborné či specializované znalosti k její formulaci použil. Žaloba na první pohled vyvolává dojem vysoce odborného textu, avšak fakticky je tvořena shrnutím skutkových okolností věci, citací právních předpisů a vyúčtováním služeb zástupce. Především tedy není v žalobě obsažena žádná nová a pro věc podstatná právní argumentace, kterou by bylo možné od advokáta coby zástupce žalobkyně očekávat a která by založila účelnost nákladů vynaložených žalobkyní na takového zástupce. S ohledem na výše uvedené považuje soud náklady na zástupce žalobkyně za neúčelně vynaložené. V situaci, kdy je žalobkyně zastoupena advokátem, nelze uvažovat ani o použití novelizovaného ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř., neboť ten se vztahuje výhradně na účastníky nezastoupené advokátem, notářem či patentovým zástupcem, což není tento případ. Náklady žalobkyně, které lze považovat za účelně vynaložené, proto tvoří pouze zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč. Soud proto uložil žalované, aby žalobkyni tuto částku uhradila, a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.