24 C 62/2022-24 — Okresní soud v Jihlavě

Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 3 238,28 Kč s příslušenstvím jako dluhu na televizních poplatcích podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, za období od ledna 2019 do prosince 2020. Jelikož žalovaný je občanem [země], zabýval se soud nejprve příslušností vést řízení a použitelným rozhodným právem. Mezi Českou republikou a [země] sice existuje platná mezinárodní smlouva (Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a [země] o právní pomoci ve věcech občanských a trestních ze dne 12. 10. 1982, vyhlášená pod [číslo] Sb.), avšak tato smlouva neupravuje otázku mezinárodní příslušnosti ani rozhodného práva pro tento typ řízení. Proto soud posoudil uvedené otázky podle práva EU ve smyslu čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie, vyhlášené pod [číslo] Sb.m.s., ve znění změny vyhlášené pod [číslo] Sb.m.s. Podle čl. 4 odst. 1, 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, (dále jen„ nařízení Brusel I bis“) platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu, přičemž na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Podle čl. 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Žalovaný měl podle výpisu z informačního sytému základních registrů v době zahájení řízení bydliště v České republice na adrese [adresa žalovaného], a proto se příslušnost soudu určuje podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen„ o. s . ř.“). Soudem příslušným k rozhodnutí věci je tak český soud, a to Okresní soud v Jihlavě podle § 84 o. s. ř. ve spojení s § 85 odst. 1 o. s. ř. Určení rozhodného práva se řídí čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), (dále jen„ nařízení Řím II“), podle něhož mají-li však osoba, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, a poškozený v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země; podle čl. 2 odst. 1 nařízení Řím II zahrnuje pro účely tohoto nařízení škoda jakékoli následky civilního deliktu, bezdůvodného obohacení, jednatelství bez příkazu nebo předsmluvního jednání. Podle čl. 23 odst. 1 věty první nařízení Řím II se pro účely tohoto nařízení za obvyklé bydliště v případě společností a jiných zapsaných nebo nezapsaných právnických osob považuje místo jejich ústřední správy. Sídlo, tj. ústřední správa, žalobkyně se nachází v České republice na adrese [adresa], žalovaný má své bydliště rovněž v České republice, jak je uvedeno výše, a proto je rozhodným právem, podle něhož soud posuzuje mimosmluvní závazkový vztah účastníků, právo české. Jelikož účastníci neměli námitek proti rozhodnutí bez nařízení jednání, postupoval soud podle § 115a o. s. ř. a rozhodl jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Z nich soud zjistil, že podle potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků vyhotoveného Českou poštou, s.p. dne 16. 9. 2021 žalovaný jako poplatník televizních poplatků přihlásil v září 2013 televizní přijímač. Dopisy ze dne 8. 3. 2021 a 18. 5. 2021 zaslanými žalovanému společností Česká pošta, s.p., oddělením DINO, byl žalovaný informován o svém dluhu na televizních poplatcích za období od ledna 2019 do prosince 2020 v měsíční výši 135 Kč, celkem 3 238,28 Kč, přičemž tyto televizní poplatky byly splatné vždy k 15. dni daného měsíce, a zároveň byl vyzván k úhradě dlužné částky. Na základě zjištění učiněných z předložených listin a v souladu s § 3 odst. 2, § 6, § 7 odst. 2, § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, dospěl soud k závěru, že žalovaný byl v žalovaném období poplatníkem televizního poplatku ve výši 135 Kč měsíčně, splatného do patnáctého dne každého měsíce. Za shora vymezené období tak byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit celkem částku 3 238,28 Kč. Jelikož v řízení nebyl tvrzen ani prokázán opak, má soud za prokázané, že žalovaný svoji povinnost v rozsahu žalované částky nesplnil, a žaloba je tudíž co do jistiny důvodná. Jelikož se žalovaný dnem následujícím po dni splatnosti každého z měsíčních poplatků dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu ve smyslu § 1968 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), má žalobkyně též nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z., a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně v souladu s těmito předpisy požaduje úrok z prodlení ode dne následujícího po zákonem stanovené patnáctidenní splatnosti každého poplatku až do 27. 10. 2021, tj. do dne podání žaloby, a to v kapitalizované výši 694,98 Kč. Soud proto žalobě vyhověl v plném rozsahu jak co do jistiny, tak i ohledně požadovaného příslušenství. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalovanému uložil, aby žalovanou částku zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o žalobkyní požadovanou odměnu jejího zástupce (advokáta), jeho hotové výdaje a náhradu daně z přidané hodnoty, již je tento zástupce povinen odvést, soud žalobkyni náhradu za tyto náklady nepřiznal. Vyšel přitom z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. [ústavní nález], podle něhož sice činnost [anonymizováno] (žalobkyně) není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení se [anonymizováno] těší výsadnímu postavení, k čemuž má vytvořeny specifické podmínky, a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Dále Ústavní soud uvedl, že § 142 odst. 1 o. s. ř. hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Pokud [anonymizováno] agendu televizních poplatků sama spravuje a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci specializovaného právního útvaru [anonymizováno]. Na náhledu Ústavního soudu nezměnila nic ani skutečnost, že novelizací vyhlášky č. 177/1996 Sb. došlo ke snížení přiznávaných odměn advokátů (k tomu v podrobnostech nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 405/14). Zástupce žalobkyně v dané věci sice podal žalobu, nicméně s ohledem na jednoznačnost podkladů vypracovaných žalobkyní i právní jednoduchost věci soudu vůbec není zřejmé, jaké odborné či specializované znalosti k její formulaci použil. Žaloba na první pohled vyvolává dojem vysoce odborného textu, avšak fakticky je tvořena shrnutím skutkových okolností věci, citací právních předpisů a vyúčtováním služeb zástupce. Především tedy není v žalobě obsažena žádná nová a pro věc podstatná právní argumentace, kterou by bylo možné od advokáta coby zástupce žalobkyně očekávat a která by založila účelnost nákladů vynaložených žalobkyní na takového zástupce. S ohledem na výše uvedené považuje soud náklady žalobkyně na jejího zástupce za neúčelně vynaložené, nicméně přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. (dále jen„ vyhláška“) jako účastníkovi řízení, jenž nebyl v řízení zastoupen. Tyto náklady činí celkem 600 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů řízení ve výši 200 Kč představující podle § 2 odst. 1 vyhlášky 100 Kč za každý ze dvou v řízení učiněných úkonů uvedených v § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky (návrh na zahájení řízení, výzva k plnění), neboť se jedná o řízení, v němž bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Podle § 160 odst. o. s. ř. soud žalovanému uložil, aby náhradu nákladů řízení zaplatil podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod.