8 C 32/2024-20 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 19. 9. 2021 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, .) celkem částku 114 420 Kč s příslušenstvím v podobě úroků, úroků z prodlení a nákladů řízení. V odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že na základě uzavřené smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 45 000 Kč, který byl vyplacen v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté peníze a zaplatit úrok ve výši 10 485 Kč (tj. 25 % ročně), poplatek za uzavření ve výši 31 950 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 715 Kč a inkasní poplatek ve výši 9 450 Kč. Dluh měl být uhrazen ve 20 měsíčních splátkách po 5 080 Kč do 19. 5. 2023. Na svůj dluh žalovaná uhradila 11 180 Kč. Žalobkyně uplatňuje žalobou také nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 24 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení ze 2. 8. 2023, což bylo žalované oznámeno. Žalované byla zaslána předžalobní upomínka, ale žalovaná dosud žalobou uplatněnou pohledávku neuhradila.2. Žalovaná při jednání soudu sdělila, že smlouvu uzavřela, ale v současné době je schopna splácet pouze částkou 3 000 Kč měsíčně, když je rozvedená a samoživitelka.3. Právní osobnost žalobkyně byla doložena výpisem z obchodního rejstříku.4. Ze smlouvy podepsané dne 19. 9. 2021 soud zjistil, že byla uzavřena mezi společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, , jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou. Smlouva má podobu formuláře a číselně je označena , Anonymizováno, . Smlouvou úvěrující poskytuje žalované úvěr ve výši 45 000 Kč, který dle prohlášení obsaženého ve smlouvě byl při podpisu smlouvy vyplacen žalované v celé výši. Žalovaná se zavázala vrátit úvěr spolu s náklady úvěru ve výši 56 600 Kč ve 20 pravidelných měsíčních splátkách po 5 080 Kč. Náklady úvěru jsou tvořeny co do částky 10 485 Kč úrokem, ohledně částky 31 950 Kč úhradou za poskytnutí úvěru, v částce 4 715 Kč náklady na vyhodnocení úvěru a ohledně částky 9 450 Kč inkasním poplatkem. Ve smlouvě je sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dle části smlouvy označené jako „Splatnost úvěru a výše úroku“, je při sjednané splatnosti v délce 20 měsíců ujednána úroková sazba 25 % ročně. Součástí smlouvy je i předpis splátek.5. Dle transakční historie zaplatila žalovaná na úhradu úvěru celkem částku 11 180 Kč.6. Pohledávka ze smlouvy byla postoupena písemnou smlouvou ze dne 2. 8. 2023 (ve spojení se stranou 33 seznamu postoupených pohledávek) ze společnosti , právnická osoba, . na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno přípisem z 15. 8. 2023.7. Žalovaná byla přípisem ze dne 1. 11. 2023, podaným dle poštovního podacího archu k přepravě dne 2. 11. 2023, vyzvána k úhradě dluhu z úvěrové smlouvy ve výši 133 727,08 Kč ve lhůtě do 16. 11. 2023.8. Po zhodnocení skutkových zjištění učiněných z provedených důkazů dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, že žalovaná jako spotřebitel uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 45 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s náklady úvěru ve výši 56 600 Kč, které zahrnují úrok ve výši 10 485 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 31 950 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 4 715 Kč a inkasní poplatek ve výši 9 450 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 080 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 45 000 Kč. Žalovaná na úvěr uhradila 11 180 Kč.9. Žalobkyně byla soudem poučena, aby doplnila svá tvrzení ohledně prověřování schopnosti žalované splácet úvěr a současně aby navrhla důkazy prokazující taková tvrzení. Žalobkyně však tvrzení nedoplnila a nenavrhla ani žádný důkaz. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení a současně také neprokázala, že by její právní předchůdkyně při uzavírání smlouvy o úvěru vyvinula přiměřenou aktivitu k posouzení schopnosti žalované sjednaný úvěr splácet.10. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (s ohledem na datum akceptačního dopisu, který následuje po dni účinnosti tohoto zákona), ve znění účinném do 30. 9. 2021 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ pak poskytovatel úvěru při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ platí, že pokud poskytovatel poskytl spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Soud posoudil závazkový vztah mezi účastníky řízení podle § 2395 a násl. o. z. a podle ZSoÚ, přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako podnikatelka vystupovala v rámci výkonu své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná v této pozici nejednala. Podle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně měla prověřit jak příjmové, tak zejména výdajové stránky hospodaření žalované, aby posoudila, zda neexistují pochybnosti o jejích schopnostech úvěr splácet. Vzhledem k tomu, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila řádně úvěruschopnost žalované v pozici spotřebitele, když neposoudila schopnost žalované splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru porovnáním příjmů a výdajů žalované ve smyslu § 86 odst. 2 ZoSÚ, a tedy nemohla kvalifikovaně dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, je nutné předmětnou smlouvu posoudit jako neplatnou.14. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupný na www.nsoud.cz) vyplývá, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. a v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu České republiky se též uvádí, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí a této své povinnosti nedostojí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, když dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.15. Z důvodů vyplývajících z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i z důvodů nastíněných v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný na www.usoud.cz), který soudům v podstatě ukládá zabývat se otázkou zkoumání bonity z úřední povinnosti, dovodil soud v projednávané věci naplně