109 C 11/2020-69 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

Žalobou podanou dne 11. 11. 2020, opravenou a rozšířenou dne 20. 1. 2020 (rozšíření žaloby bylo připuštěno usnesením soudu č.j. 109 C 11/2020-42 ze dne 1. 2. 2021) se žalobce domáhal proti žalované zaplacení 22 066 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 16 546 Kč od 31. 8. 2016 do zaplacení a z částky 5 520 Kč od 31. 8. 2017 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že mezi žalobcem jako nájemcem a žalovanou jako pronajímatelkou byla dne 5. 2. 2015 uzavřena nájemní smlouva k bytu o velikosti 1+1 v přízemním podlaží domu v ulici [ulice a číslo], [obec]. Nájem byl ukončen dne 10. 9. 2016, i když žalobce byt neužíval již od 20. 6. 2016, ale nájem přesto platil. Žalovaná po celou dobu nájmu nepředložila žalobci roční vyúčtování za služby spojené s užíváním bytu, což učinila až prostřednictvím dopisu z 7. 11. 2017, ke kterému byla připojena vyúčtování za rok 2015 a 2016. Za celý rok 2015 vznikl přeplatek na ve výši 18 733 Kč, podle výpočtu žalobce mělo být žalobci vráceno z této částky 16 546 Kč, když nájemní vztah vznikl až od 5. 2. 2015. Za rok 2016 vznikl přeplatek ve výši 7 981 Kč, podle výpočtu žalobce mělo být žalobci vráceno z této částky 5 520 Kč, když nájemní vztah byl ukončen 10. 9. 2016. Žalovaná ve svém písemném vyjádření s žalobou nesouhlasila. Potvrdila uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu, který je ve společném jmění manželů [jméno] a [jméno] [příjmení], potvrdila i dobu trvání nájmu, nezpochybnila výši přeplatku na plnění za služby spojené s užíváním bytu, tvrdila však, že žalobce nezaplatil nájemné za červen až srpen 2016 celkem ve výši 18 000 Kč (3x po 6 000 Kč). Zároveň vznesla námitku promlčení nároku. Při soudním jednání mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dne 5. 2. 2015 byla uzavřena nájemní smlouva k bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím v přízemí domu [adresa] na adrese [adresa], nájem byl sjednán na dobu určitou od 12. 2. 2015 do 12. 2. 2016 s možností prodloužení. Nájem bytu skončil 10. 9. 2016. Zástupce žalobce setrval na žalobě. Tvrdil, že nárok promlčen není, neboť o tom, že nebyl vrácen přeplatek se dozvěděl žalobce až z přípisu JUDr. [příjmení] ze 7. 11. 2017, kdy tento přípis byl zaslán na adresu tehdejšího zástupce Mgr. [příjmení] a jeho přílohou byla předmětná vyúčtování za rok 2015 a 2016. Zástupkyně žalované setrvala na námitce promlčení, neboť žaloba byla podána až 11. 11. 2020. K tomu následně doplnila, že vyúčtování poskytovaných služeb se vhazuje nejprve do domovní schránky. V každém případě v dopise ze 7. 11. 2017 je uváděn výpočet přeplatků a jejich započtení a nejpozději tedy tento den byla obě vyúčtování za rok 2015 a 2016 odeslána tehdejšímu zástupci žalobce. Zástupce žalobce ve svém doplnění žaloby z 20. 1. 2021 sám uvádí, že vyúčtování byla splatná 30. 8. 2016 a 30. 8. 2017, když od 31. 8. vždy žádá úrok z prodlení. To znamená, že od prvního dne po splatnosti, tedy od 31. 8. 2016 a 31. 8. 2017 běží tříletá promlčecí doba, která proběhla marně již před podáním žaloby. Zároveň si byl tehdejší zástupce žalobce vědom prodlení s prodlením vyúčtování, když původně upozorňoval žalovanou, že může po ní požadovat pokutu 50 Kč denně podle zákona 67/2013 Sb., kterou však nakonec nikdy neuplatnil. Soud provedl dokazování nejprve k otázce promlčení nároku, a to dopisem Mgr. [příjmení] žalované 4. 10. 2017, odpovědí JUDr. [příjmení] z 7. 11. 2017 s obálkou, sledováním zásilky České pošty a podací stvrzenkou z 9. 11. 2020. Z těchto důkazů soud zjistil, že dopisem z 4. 10.2017 se obrátil tehdejší advokát žalobce [příjmení] [příjmení] na žalované s tím, že žalobce neobdržel dosud od žalované žádné doklady pro konečné vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu, i když nájemní vztah byl oficiálně ukončen dne 10. 9. 2016. Byt byl však žalobcem užíván pouze do 9. 7. 2016 O tyto doklady požádal a zároveň upozornil žalovanou na porušování zákona č. 67/2013 Sb., podle kterého byla žalovaná povinna doručit žalobci předmětná vyúčtování nejpozději do 4 měsíců po skončení zúčtovacího období. Bylo jí sděleno, že pokud tak žalovaná neučiní do 14 dnů, může po ní žalobce požadovat pokutu 50 Kč za každý započatý den prodlení. Advokátka žalované reagovala dopisem z 7. 11. 2017, jehož přílohou byla předmětná vyúčtování za roky 2015 a 2016. Tento dopis byl odeslán doporučeně prostřednictvím České pošty pod č. RR [číslo] dne 7. 11. 2017 (úterý) na adresu advokátní kanceláře Mgr. [příjmení] [datum], [obec]. Soud se pokoušel zásilku vysledovat, tedy zjistit z evidence České pošty datum přesného doručení, a to při jednání 14. 7. 2021, což se po tolika letech nezdařilo s tím, že zásilka již není v evidenci. Stejně tak se nepodařilo ničeho zjistit ani současnému zástupci žalobce. Žaloba byla podána u soudu dne 11. 11. 2020, byla odeslána opět prostřednictvím České pošty dne 9. 11. 2020. Podle § 609 věta prvá z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 610 odst. 1 věta prvá o.z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Podle § 619 odst.1,2 o.z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 629 odst. 1 o.z. promlčecí lhůta trvá tři roky. V daném případě že zásilka s vyúčtováními služeb za rok 2016 a 2017 byla posílána 7. 11. 2017 (úterý) doporučenou poštou. Tehdejší zástupce žalobce podal žalobu na poštu 9. 11. 2020 (pondělí), z čehož soud usuzuje, že dopis s vyúčtováními za rok 2015 a 2016 obdržel nejpozději 9. 11. 2017, tedy tímto dnem byl žalobce o svém nároku prokazatelně informován, promlčecí lhůta tedy počala nejpozději bežet dnem 10. 11. 2017 a žaloba měla být podána nejpozději 10. 11. 2020. Vzhledem k tomu, že byla podána až 11. 11. 2020 (středa), byla podle názoru soudu podána opožděně, po uplynutí tří leté promlčecí lhůty, bez ohledu na to, kdy zásilka byla předána České poště. Lze uvažovat i o tom, že žalobce o svém nároku měl a mohl vědět dříve, když se obrátil na advokáta, který již v dopise datovaném 4. 10. 2017 odkazuje správně na z.č. 63/ 2013 Sb. (o poskytování plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů), kde v § 7 odst. 1 je stanovena lhůta k předložení vyúčtování nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období, což žalovaná porušila. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen a vzhledem k uplatněné námitce promlčení ze strany žalované, mu nelze vyhovět. Žalobu proto zamítl, aniž by se zabýval podstatou sporu. Vzhledem k tomu, že měla žalovaná ve věci plný úspěch, přiznal jí soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které zahrnují podle vyhl.č. 177/1996 Sb. v platném znění (advokátní tarif) odměnu vypočtenou z tarifní hodnoty 22 066 Kč, za jeden úkon právní pomoci tak činí 2 020 Kč (§ 7 bod 5 cit. vyhl.). Odměna tak za čtyři úkony (převzetí a příprava zastupování, písemné vyjádření k žalobě, účast u dvou soudních jednání) činí 8 080 Kč. Zástupkyni žalované dále náleží náhrada hotových výdajů za každý učiněný úkon po 300 Kč (§ 13 odst.4 cit.vyhl.). Celkem přiznané náklady řízení činí 9 280 Kč (zástupkyně žalované není plátcem DPH).