19 C 344/2021-17 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

Žalobce se domáhal zaplacení částky 34 500 Kč s příslušenstvím, která představuje dluh ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřel se žalovaným právní předchůdce žalobce [právnická osoba] Pohledávka přešla na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19.8.2020 s účinností ke dni 28.8.2020, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 8.9.2020. Jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků. Žalobce se z jednání omluvil a žalovaný, který měl doručení řádně vykázáno, se k němu nedostavil a ve věci se nevyjádřil. Soud vycházel vedle návrhu na zahájení řízení z důkazů listinných předložených žalobcem úvěrové smlouvy, standardní informace o spotřebitelském úvěru, upomínky, výpisů z účtu původního věřitele, smlouvy o postoupení pohledávky, předžalobní upomínky. Z těchto důkazů soud zjistil, že žalovaný uzavřel se žalobcem uvěrovou smlouvu dne 1.11.2018 resp. ve znění ze dne 14.12.2018 a získal úvěr ve výši 23 000 Kč, čímž souhlasil s jeho OP. Splatnost úvěru byla stanovena jednorázově na den 31.12.2018. Žalovaný se zavázal vrátit vedle úvěrované částky navíc úrok ve výši 4 231 Kč, což představuje úrokovou sazbu 115 % ročně. Žalovaný svůj závazek ve lhůtě splatnosti neuhradil. Smluvní strany si dohodly, že žalovaný v případě prodlení s vrácením zápůjčky povinen zaplatit zapůjčiteli smluvní pokutu ve výši ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny. Žalovaný svůj závazek nesplnil a ke dni postoupení 28.8.2020 dlužil žalobci vedle jistiny 23 000 Kč, smluvní úrok 4 231 Kč, za upomínku 500 Kč a smluvní pokutu 11 500 Kč za období od zesplatnění do 15.5.2020. Z těchto důkazů je zřejmé, že mezi účastníky platně vznikla smlouva o úvěru podle § 2395 – 2400 o.z. Podle této smlouvy se zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle odst.2 cit. zák. ustanovení může úvěrovaný vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaný své povinnosti neplnil, zejména nesplnil povinnost úvěr zaplatit do dne splatnosti. Soud žalobě vyhověl v základu nároku. Nemohl totiž žalobě vyhovět především v rozsahu uplatněného smluvního úroku ve výši 115 % p.a., neboť tato výše je v rozporu s dobrými mravy, jak má na mysli občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Podle § 2 odst.3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 3 odst. l soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Podle § 6 odst.1 má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odst.2 cit. ustanovení nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 7 se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Podle § 8 zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 6.4.2020 č.j. 35 Co 48/2020-85 zdůrazňuje, že dobré mravy jsou dlouhodobě chápány judikaturou Nejvyššího soudu jako korektiv v platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu přímo neodporují, přesto však pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát. Dobré mravy mají původ v jiných systémech než je právo, zejména v morálce či v sociálních normách, a mají povahu hodnot, jejichž porušení nelze přiznat právní ochranu. Institut dobrých mravů slouží jako nástroj ke korekci nepřiměřené tvrdosti, formálnosti či nespravedlnosti vyplývající z konkrétních okolností daného případu. Za rozhodující okamžik pro zkoumání rozporu s dobrými mravy je pak třeba považovat okamžik, kdy k právnímu jednání došlo; tj. v daném případě jde o okamžik uzavření úvěrové smlouvy. Občanský zákoník ani zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. přímo nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky ze spotřebitelského úvěru. Proto je možné za určité vodítko pro posouzení, zda byl sjednán nepřiměřeně vysoký úrok z úvěru či nikoliv, považovat právě (judikaturou Nejvyššího soudu uznávané) srovnání účastníky sjednané úrokové sazby s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. V rozsudku ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 Nejvyšší soud vyslovil názor, že nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Současně ale připustil, že u půjček (úvěrů) poskytovaných nepeněžními ústavy, kde je vyšší míra rizikovosti, nemusí být za nepřiměřený považován ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Stejný názor je vyjádřen i v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 212/2014 ze dne 21. 8. 2014. Soud proto v souladu s judikátem odvolacího soudu - rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 6.4.2020 č.j. 35 Co 48/2020-85 jako vodítko pro zjištění úrokové míry v únoru 2018 pro daný druh spotřebitelského úvěru při zohlednění sjednaných podmínek použil s úřední činnosti mu známé údaje o úrokových sazbách v databázi ARAD ČNB. V době uzavírání předmětné úvěrové smlouvy činila dle této databáze úroková sazba pro spotřebitelské úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR 8,63 %, přičemž trojnásobek činí 25,89% ročně. Obchodní úrok v této výši byl žalobci přiznán ode dne následujícího po zesplatnění dluhu do účinného přechodu pohledávky na žalobce podle § 2396 o.z. a § 2399 odst. 2 věty druhé s použitím § 577 o.z., kdy soud nepovažoval toto ujednání úvěrové smlouvy za neplatné. Co do požadavku na zaplacení vyššího úroku soud žalobu zamítl. Úrok z prodlení byl žalobci přiznán dle § 1970 o.z. ve výši dle nař. vlády č. 351/2013 Sb. rovněž ode dne následujícího po zesplatnění dluhu, zčásti byl tento úrok z prodlení kapitalizován za dobu od 1.1.2019 do 28.8.2020 ve výši 3 606,43 Kč. Podle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle § 2050 je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje. Podle § 2051 nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty. Soud nemohl žalobci přiznat uplatněnou smluvní pokutu 11 500 Kč, neboť tato smluvní pokuta zahrnuje období po zesplatnění a je nereálné, aby dlužník, který dlouhodobě závazek neplnil, najednou po zesplatnění uhradil vysokou smluvní pokutu. Tento typ smluvní pokuty neplní tři stanovené funkce tohoto institutu a to prevenční, zabezpečovací, že hlavní závazek bude splněn a sankční. Plní pouze funkci sankční, což je v rozporu s ochranou slabší strany u spotřebitelských úvěrů, proto i v této části byla žaloba zamítnuta. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci částečný úspěch ze 67 % a neúspěch z 33% a má dle § 142, odst. 2 o.s.ř., právo na poměrnou 34 % náhradu nákladů řízení. Jedná se o soudní poplatek 1 380 Kč, dále odměnu právního zástupce podle vyhl. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.7.2014, neboť se jedná o žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech s předmětem řízení o peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč za dva úkony po 300 Kč, jeden úkon ve výši jedné poloviny za jednoduchou výzvu k plnění bez právního a skutkového rozboru, neboť předžalobní výzva neobsahuje řádný skutkový a právní rozbor, tři režijní paušály podle vyhl. č. 177/1996 Sb. a DPH ve výši 21% podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkové náklady řízení by činily 2 651 Kč a žalobce má nárok na náhradu 34 % takto vyčíslených nákladů, což činí 902 Kč, které je povinen žalovaný žalobci nahradit.