19 C 283/2022-20 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení nezaplacené jistiny z úvěrové smlouvy a příslušenství k této jistině náležející včetně úroků z prodlení, poplatku za úvěr, smluvní pokuty a účelně vynaložených nákladů vymáhání pohledávky, celkem jde o částku 2 368 Kč s příslušenstvím. Jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků, když žalobce se z něho omluvil a žalovaná, která měla doručení vykázáno, se k jednání nedostavila a ve věci se nevyjádřila. Z návrhu na zahájení řízení, žádosti žalovaného o úvěr, úvěrové smlouvy ze dne 21.1.2022, předsmluvní informace, výpisu z účtu, vyčíslení nákladů vymáhání, upomínek a předžalobní upomínky bylo soudem zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu o bezúčelovém úvěru dne 21.1.2022 s výší úvěru 1 000 Kč. Žalovaná se naproti tomu zavázala vrátit žalobci do 23.2.2022 resp. do 10.3.2022 poskytnutou částku a poplatek za úvěr 1 068 Kč, celkem tedy 2068 Kč. Úroková sazba činila 39%, což je na samotné hranici akceptovatelnosti s ohledem na zachování dobrých mravů. Žalovaná svou smluvní povinnosti vrátit dluh v uvedeném termínu nesplnila a nastala tak splatnost úvěru přímo ze smlouvy dne 10.3.2022. Žalobce tak nárokoval dlužnou jistinu 1 000 Kč, poplatek za úvěr 1 068 Kč, smluvní pokutu podle č. 7 a čl. 7 ve výši 300 Kč (2 x 150 Kč), a náklady spojené s vymáháním pohledávky 2 600 Kč Dále soud vycházel z výpisu z plateb a podacího archu. Z těchto důkazů je zřejmé, že mezi účastníky platně vznikla smlouva o úvěru podle § 2395 – 2400 o.z. Podle této smlouvy se zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle odst.2 cit. zák. ustanovení může úvěrovaný vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaná své povinnosti neplnila, zejména nesplnila povinnost úvěr zaplatit do dne splatnosti, žaloba tedy byla podána po právu a soud ji v základu nároku vyhověl. Úrok z prodlení byl žalobci přiznán dle § 1970 o.z. ve výši dle nař. vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po splatnosti dluhu. Především soud nemohl žalobci přiznat požadovaný poplatek za poskytnutí úvěru. Výše tohoto poplatku není ničím zdůvodněna, přesahuje úvěrovanou jistinu a není vyloučeno, že se jedná o skrytý lichvářský úrok Takové ujednání je nepochybně v rozporu s dobrými mravy, jak má na mysli občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Podle § 2 odst.3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 3 odst. l soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Podle § 6 odst.1 má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odst.2 cit. ust. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 7 se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Podle § 8 zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Dobré mravy jsou dlouhodobě chápány judikaturou Nejvyššího soudu jako korektiv v platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu přímo neodporují, přesto však pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát. Dobré mravy mají původ v jiných systémech než je právo, zejména v morálce či v sociálních normách, a mají povahu hodnot, jejichž porušení nelze přiznat právní ochranu. Institut dobrých mravů slouží jako nástroj ke korekci nepřiměřené tvrdosti, formálnosti či nespravedlnosti vyplývající z konkrétních okolností daného případu. Za rozhodující okamžik pro zkoumání rozporu s dobrými mravy je pak třeba považovat okamžik, kdy k právnímu jednání došlo; tj. v daném případě jde o okamžik uzavření úvěrové smlouvy. Podle § 580 odst.1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. V daném případě soud má zato, že žalovaná nebyla schopna zmíněnou neplatnost rozpoznat a pokud by toho schopna byla, by posuzovaný kontrakt neuzavřela. Ujednání o výši celkového poplatku za úvěr soud posoudil jako neplatné a žalobu do částky poplatku za uzavření úvěrové smlouvy ve výši 1 068 Kč zamítl. Dále soud nepřiznal žalobci náhradu tzv. nákladů spojených s uplatněním pohledávky 2 600 Kč, které žalobci údajně vznikly v souvislosti s prodlením, neboť ve skutečnosti jde o závazek žalovaného k náhradě škody. Tyto náklady musí být co do výše odpovídající jednotlivým vymáhaným částkám prokázány, nelze je přiznat paušálně, proto i této části nároku byla žaloba zamítnuta. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci částečný úspěch z 55 % a neúspěch ze 45%, poměr úspěchu k neúspěchu činí 10% Náklady řízení zcela úspěšného žalobce by představovaly pouze soudní poplatek 400 Kč. Soud podle § 142 odst.2 o.s.ř. žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.