19 C 44/2022-19 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

Žalobce se domáhal zaplacení částky 10 460,50 Kč s příslušenstvím, která představuje dluh ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřel se žalovanou jeho právní předchůdce [právnická osoba] (banka), která ji postoupila na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1.1.2021, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 3.4.2021. Jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků, když žalobce se z něho omluvil a žalovaná, která měla doručení vykázáno, se k jednání nedostavila a ve věci se nevyjádřila. Soud vycházel vedle návrhu na zahájení řízení ze smlouvy o úvěru, potvrzení o zaslání úvěrované částky 5 000 Kč a předžalobní výzvy. Právní předchůdce žalobce (banka) uzavřel se žalovanou dne 9.8.2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 5 000 Kč Smlouva o úvěru byla uzavřena distančně prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků. Odesláním žádosti o úvěr žalovaná potvrdila, že se seznámila se Smluvními podmínkami, jejich přílohami a s informacemi o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se zavázala vrátit úvěr věřiteli do 11.9.2019, splatnost dluhu tedy plyne přímo ze smlouvy. Dále byl smluvně určen poplatek za poskytnutí úvěru 5 460,50 Kč. Žalovaná na dluh ničeho neuhradila a žalobce požaduje dlužnou jistinu a uvedený poplatek a dále příslušenství, a to zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po splatnosti dluhu. Žalovaná byla marně upomenuta dne 3.4.2021 k zaplacení dluhu včetně předžalobní výzvy. Z těchto důkazů je zřejmé, že mezi účastníky platně vznikla smlouva o úvěru podle § 2395 – 2400 o.z. Podle této smlouvy se zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle odst.2 cit. zák. ustanovení může úvěrovaný vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaná své povinnosti neplnila, zejména nesplnil povinnost úvěr a smluvený poplatek za úvěr zaplatit do dne splatnosti, žaloba tedy byla podána co do základu nároku po právu a soud ji v rozsahu zaplacení dlužné jistiny úvěru vyhověl, avšak nemohl žalobci přiznat požadovaný souhrnný poplatek. Výše tohoto poplatku není ničím zdůvodněna, přesahuje úvěrovanou jistinu a jde zřejmě o skrytý lichvářský úrok. Takové ujednání je nepochybně v rozporu s dobrými mravy, jak má na mysli občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Podle § 2 odst.3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 3 odst. l soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Podle § 6 odst.1 má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odst.2 cit. ust. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 7 se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Podle § 8 zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Dobré mravy jsou dlouhodobě chápány judikaturou Nejvyššího soudu jako korektiv v platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu přímo neodporují, přesto však pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát. Dobré mravy mají původ v jiných systémech než je právo, zejména v morálce či v sociálních normách, a mají povahu hodnot, jejichž porušení nelze přiznat právní ochranu. Institut dobrých mravů slouží jako nástroj ke korekci nepřiměřené tvrdosti, formálnosti či nespravedlnosti vyplývající z konkrétních okolností daného případu. Za rozhodující okamžik pro zkoumání rozporu s dobrými mravy je pak třeba považovat okamžik, kdy k právnímu jednání došlo; tj. v daném případě jde o okamžik uzavření úvěrové smlouvy. Podle § 580 odst.1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. V daném případě soud má zato, že žalovaná nebyla schopna zmíněnou neplatnost rozpoznat a pokud by toho schopna byla, by posuzovaný kontrakt neuzavřela. Ujednání o výši celkového poplatku za úvěr soud posoudil jako neplatné a žalobu do částky poplatku za uzavření úvěrové smlouvy ve výši 5 460,50 Kč zamítl. Úrok z prodlení byl žalobci z jistiny přiznán dle § 1970 o.z. ve výši dle nař. vlády č. 351/2013 Sb. dle požadavku žalobce ode dne následujícího po splatnosti jistiny. Vzhledem k tomu, že žalobce byl ve věci převážně neúspěšným a úspěšnější byla žalovaná, která o náhradu nákladů řízení nepožádala, resp. jí zřejmě žádné náklady nevznikly, soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. nikomu z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.