19 C 570/2021-24 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení nezaplacené jistiny z úvěrové smlouvy a příslušenství k této jistině náležející včetně poplatků, smluvní pokuty a nákladů vynaložených na vymáhání pohledávky, celkem jde o částku 18 944 Kč s příslušenstvím. Jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků, když žalobce se z něho omluvil a žalovaný, který měl doručení vykázáno fikcí, se k jednání nedostavil a ve věci se nevyjádřil. Z návrhu na zahájení řízení, žádosti žalovaného o úvěr ze dne 27.2.2020, úvěrové smlouvy ze dne 28.2.2020, předsmluvní informace, obchodních podmínek a dvou upomínek bylo soudem zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu o bezúčelovém úvěru dne 28.2.2020 s výší úvěru 8 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal vrátit žalobci do 1.4.2020 poskytnutou částku a poplatek za úvěr 8 544 Kč, celkem tedy 16 544 Kč. Úroková sazba činila podle smlouvy 39%, což je na samotné hranici akceptovatelnosti s ohledem na zachování dobrých mravů. Žalovaný svou smluvní povinnosti vrátit dluh v uvedeném termínu nesplnil a nastala tak splatnost úvěru přímo ze smlouvy dne 1.4..2020. Žalobce tak nárokoval dlužnou jistinu 8 000 Kč, poplatek za úvěr 8 544 Kč, smluvní pokutu podle č. 7 a čl. 7 ve výši 2 400 Kč (2 x 1 200 Kč), a náklady spojené s vymáháním pohledávky podle čl.7 ve výši 2 150 Kč Dále soud vycházel z výpisu z plateb a podacího archu. Žalobce v průběhu řízení vzal návrh do částky smluvních pokut v celkové výši 2 400 Kč zpět a soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Z těchto důkazů je zřejmé, že mezi účastníky platně vznikla smlouva o úvěru podle § 2395 – 2400 o.z. Podle této smlouvy se zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle odst.2 cit. zák. ustanovení může úvěrovaný vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaný své povinnosti neplnil, zejména nesplnil povinnost úvěr zaplatit do dne splatnosti, žaloba tedy byla podána po právu a soud ji v základu nároku tj. jistiny 8 000 Kč vyhověl. Žádné úroky nebyly žalobcem v návrhu uplatněny. Soud nemohl žalobě vyhovět především v části nároku 8 544 Kč, která je podle čl. 4 .4.4 vyjádřením jednorázového poplatku za poskytnutí úvěru a jde zřejmě o další skrytý obchodní úrok, což je nepochybně v rozporu s dobrými mravy, jak má na mysli občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Podle § 2 odst.3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 3 odst. l soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Podle § 6 odst.1 má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odst.2 cit. ust. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 7 se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Podle § 8 zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Dobré mravy jsou dlouhodobě chápány judikaturou Nejvyššího soudu jako korektiv v platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu přímo neodporují, přesto však pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát. Dobré mravy mají původ v jiných systémech než je právo, zejména v morálce či v sociálních normách, a mají povahu hodnot, jejichž porušení nelze přiznat právní ochranu. Institut dobrých mravů slouží jako nástroj ke korekci nepřiměřené tvrdosti, formálnosti či nespravedlnosti vyplývající z konkrétních okolností daného případu. Za rozhodující okamžik pro zkoumání rozporu s dobrými mravy je pak třeba považovat okamžik, kdy k právnímu jednání došlo; tj. v daném případě jde o okamžik uzavření úvěrové smlouvy. Podle § 580 odst.1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. V daném případě soud má zato, že žalovaný nebyl schopen zmíněnou neplatnost rozpoznat a pokud by toho schopen byl, by posuzovaný kontrakt neuzavřel. Toto ujednání soud posoudil jako neplatné a žalobu do částky poplatku 8 544 Kč zamítl. Soud však nemohl žalobci přiznat ani náhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávky, neboť ve skutečnosti jde o závazek žalovaného k náhradě škody. Tyto náklady musí být co do výše prokázány, nelze je přiznat paušálně, jak uvádí žalobce v návrhu či článku 7.4 úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci částečný úspěch ze 42 % a neúspěch z 58% a převážný úspěch ve věci měl tedy žalovaný, který však o náhradu nákladů řízení nepožádal. Soud podle § 142 odst.1 o.s.ř. žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.