19 C 618/2021-36 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy ve výši 5 485,28 Kč s příslušenstvím. [anonymizováno] [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno], se sídlem [anonymizována dvě slova] (banka), jakožto původní věřitel pohledávek a postupitel uzavřela dne 20.12.2019 smlouvu o postoupení pohledávek se společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [obec]. Tato společnost tentýž den postoupila pohledávku na žalobce. Jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků, když žalobce se z něho omluvil a žalovaná, která měla doručení vykázáno fikcí, se k jednání nedostavila a ve věci se nevyjádřila. Z návrhu na zahájení řízení, úvěrové smlouvy o revolvingovém úvěru, standardní informace o spotřebitelském úvěru, obchodních podmínek, [anonymizována dvě slova] o vyčerpaných částkách, výpisů z účtu a předžalobní výzvy soud zjistil, že dne 25.7.2017 banka se žalovanou uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru na základě které poskytl žalobce žalované úvěrový limit 35.000 Kč Smluvní úroková sazba činila 8,5 % p.m., což představuje lichvářských 102% p.a. Žalovaná byla povinna úvěr hradit pravidelnou měsíční splátkou ve výši 12,5% čerpané jistiny, anebo 1000 Kč. Žalovaná vyčerpala celkem 7 000 Kč a na jistině zůstala dlužna částku 5 485,28 Kč. Žalobce dále nárokuje kapitalizovaný úrok ve výši 1 131,70 Kč a tzv. účelné náklady na vymáhání ve výši 250 Kč. Splatnost dluhu nastala 26.4.2018. Z těchto důkazů je zřejmé, že mezi účastníky platně vznikla smlouvy o úvěru podle § 2395 – 2400 o.z. Podle této smlouvy se zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle odst.2 cit. zák. ustanovení může úvěrovaný vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaná své povinnosti neplnila, zejména nesplnila povinnost úvěr zaplatit do dne splatnosti, žaloba tedy byla podána co do základu po právu soud ji v tomto rozsahu vyhověl. Nemohl však žalobě vyhovět především v rozsahu uplatněného smluvního úroku ve výši 102 % p.a. a dále v částce 250 Kč tzv. účelně vynaložených nákladů na vymáhání. Sjednání takové úrokové míry je nepochybně v rozporu s dobrými mravy, jak má na mysli občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Podle § 2 odst.3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 3 odst. l soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Podle § 6 odst.1 má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odst.2 cit. ust. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 7 se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Podle § 8 zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Dobré mravy jsou dlouhodobě chápány judikaturou Nejvyššího soudu jako korektiv v platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu přímo neodporují, přesto však pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát. Dobré mravy mají původ v jiných systémech než je právo, zejména v morálce či v sociálních normách, a mají povahu hodnot, jejichž porušení nelze přiznat právní ochranu. Institut dobrých mravů slouží jako nástroj ke korekci nepřiměřené tvrdosti, formálnosti či nespravedlnosti vyplývající z konkrétních okolností daného případu. Za rozhodující okamžik pro zkoumání rozporu s dobrými mravy je pak třeba považovat okamžik, kdy k právnímu jednání došlo; tj. v daném případě jde o okamžik uzavření úvěrové smlouvy. Podle § 580 odst.1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. V daném případě soud má zato, že žalovaná nebyla schopna zmíněnou neplatnost rozpoznat a pokud by toho schopna byla, by posuzovaný kontrakt neuzavřela. Ujednání o výši obchodního úroku 102% ročně z čerpané jistiny soud posoudil jako neplatné a žalobu do částky kapitalizovaného úroku 1 131,70 Kč zamítl. Úrok z prodlení byl žalobci z jistiny přiznán dle § 1970 o.z. ve výši dle nař. vlády č. 351/2013 Sb. dle požadavku žalobce ode dne splatnosti jistiny. Dále soud nepřiznal žalobci náhradu tzv. účelně vynaložených nákladů 250 Kč, které žalobci údajně vznikly v souvislosti s prodlením, neboť ve skutečnosti jde o závazek žalovaného k náhradě škody. Tyto náklady musí být co do výše odpovídající jednotlivým vymáhaným částkám prokázány, nelze je přiznat paušálně. Rovněž v této části byla žaloba zamítnuta. I když měl žalobce ve věci úspěch jen částečný a neúspěch v poměrně nepatrné části přiznal mu soud plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst.3 o.s.ř.. Jedná se o soudní poplatek 400 Kč, dále odměnu právního zástupce podle vyhl. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.7.2014, neboť se jedná o žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech s předmětem řízení o peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč za dva úkony po 200 Kč, jeden úkon ve výši jedné poloviny za jednoduchou výzvu k plnění bez řádného právního a skutkového rozboru, tři režijní paušály podle vyhl. č. 177/1996 Sb. a DPH ve výši 21% podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkové náklady řízení činí 1 368 Kč.