109 C 1/2023-58 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

1. Žalobou podanou dne 3. 1. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení celkem 33 556 Kč (27 949,51 Kč skládající se z dlužné části původní jistiny úvěru 25 000 Kč + dlužného úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru dne 21. 8. 2022 ve výši 2 949,51 Kč, dále smluvní pokuty ke dni zesplatnění úvěru ve výši 998 Kč, nákladů vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 717,35 Kč po zesplatnění úvěru od 23. 8. 2022 k datu vyhotovení žaloby, tedy k 2. 1. 2023 a úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 492 Kč). Dále se domáhala úroku ve výši 47,54% ročně z částky původní jistiny 25 000 Kč od 23. 8. 2022 do 15. 9. 2022 ve výši 767,04 Kč a úroku ve výši 11,75% ročně z částky 25 000 Kč od 16. 9. 2022 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 67 507 Kč, a zákonného úroku z prodlení z částky 29 839 Kč ve výši 15,00% ročně od 23. 8. 2022 do zaplacení. 2. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným (prostřednictvím komunikace na dálku na základě jeho návrhu ze dne 27. 5. 2022, potvrzeného elektronickým jedinečným kódem žalovaného) Smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen Smlouva), na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč, a to převodem na účet žalovaného, ke kterému došlo 27. 5. 2022. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet formou 48 měsíčních splátek ve výši 1 336 Kč splatných vždy k 17 dni v měsíci. Celkem měl žalovaný se sjednaným 47,54% úrokem ročně vrátit žalobkyni 56 256 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil do data zesplatnění ničeho. K datu 21. 8. 2022 došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný na zesplatněný dluh ničeho nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy zástupkyně žalobkyně z 14. 12. 2022. 3. Zástupkyně žalobkyně se z jednání omluvila, souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti. 4. Žalovaný před soudem poskytnutí úvěru ve výši 25 000 Kč nezpochybnil, nezpochybnil ani, že na úvěr ničeho nesplatil. Úvěr si vzal pro jinou osobu, sám z něj k dispozici jen asi 5 000 Kč Osoba, které peníze z úvěru předal, zmizela a přestala platit, žalovaného poté opustila přítelkyně, nějak celou situaci psychicky nezvládl, pokusil se o sebevraždu a strávil nějaký čas v léčebně. Dále uvedl, že žalobkyni při žádosti o úvěr poskytl tři výplatní listiny od firmy ZF AUTOMOTIVE CZECH, kde je zaměstnán stále, a kopii občanského průkazu. Žádné jiné dokumenty po něm vyžadovány nebyly. Všechny ostatní údaje, které jsou uvedené v hodnocení klienta, uvedl po telefonu pracovníkovi žalobkyně. Neuvedl žádné dítě, i když v té době měl již syna, kterému byly tehdy necelé tři roky. Žalovaný v té době bydlel u přítelkyně, které přispíval na domácnost kolem 3 000 Kč měsíčně, uvedl tedy žalobkyni, že za bydlení dává 3 800 Kč, žádné další výdaje na domácnost neuváděl. Žalobkyně si nic dalšího neověřovala, výpisy z účtu ohledně výdajů nepožadovala. Žalovaný uvedl, že by byl schopen poskytnutý úvěr splácet po 5 000 Kč měsíčně. 5. Soud provedl dokazování výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně, výpisem záznamů z registru SOLUS, prohlášením klienta, hodnocením žalovaného, kopií občanského průkazu žalovaného, třemi potvrzeními o příjmu žalovaného, předsmluvním formulářem, návrhem smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] výpisem z účtu ohledně tzv. potvrzující platby ze strany žalované ve výši 1,00 Kč z 21. 12. 2021, dodatkem [číslo] k návrhu smlouvy o úvěru z 27. 5. 2022, oznámením o schválení úvěru a splátkovým kalendářem s dodejkou, dokladem o vyplacení úvěru z [datum], kartou klienta, dvěma výzvami k zaplacení s upozorněním na zesplatnění úvěru, oznámením o zesplatnění úvěru z 21. 8. 2022, předžalobní výzvou z 14. 12. 2022 s podacím archem. 6. Z provedených důkazů soud zjistil, že žalobkyně je firmou zapsanou v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze od 5. 12. 1994 pod sp. zn. B [číslo]. Mezi předmět podnikání patří i poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Žalobkyně uzavřela s žalovaným Smlouvu o spotřebitelském úvěru s údaji, tak jak jsou uvedeny v bodu 2 tohoto rozsudku. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím tzv. komunikace na dálku, je opatřena jedinečným kódem. Dne 27. 5. 2022 byla na vrub účtu žalovaného [číslo] [bankovní účet] zaslána ze strany žalobkyně platba ve výši 25 000 Kč. 7. Soud se zabýval nejprve otázkou, zda došlo ze strany žalobkyně k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 86 z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění. 8. Podle § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. 9. Podle § 86 odst. 2 věta prvá z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Ohledně výkladu pojmu„ odborná péče“ lze odkázat na § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Lze dále v této souvislosti poukázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, z jehož právní věty lze citovat:„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ Citované závěry, byť byly přijaty v případu, na který dopadala předchozí úprava zák. č. 145/2010 Sb., jsou nepochybně aplikovatelné i v pro výklad pojmu„ odborné péče“ ve smyslu aktuální právní úpravy, tedy zákona č. 257/2016 Sb. 12. V posuzovaném případě nelze mít za prokázané, že by úvěruschopnost žalovaného byla ze strany žalobkyně řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena. K důkazu byly předloženy pouze tři výpisy ohledně příjmu žalovaného, žádné listiny, které by dokumentovaly výdaje žalovaného, však soudu předloženy nebyly. Tyto údaje byly pouze sděleny žalovaným po telefonu, ale nebyly nijak ověřeny, např. celkovým měsíčním výpisem z účtu žalovaného. Takovýto přístup k ověření úvěruschopností žalovaného tak lze označit jako nedostačující. 13. Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla výslovně vložena do textu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. až novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od 29. 5. 2022, tedy po uzavření smlouvy o úvěru. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění dopadajícím na řešený případ, tedy ve znění účinném do 28. 5. 2022, je však třeba vykládat v souladu se záměrem zákonodárce, kterým bylo posílení ochrany spotřebitele, coby slabší strany úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že tuzemská právní úprava spotřebitelského úvěru představuje částečně transpozici směrnice č. 93/13 EHS, je na místě vykládat tuto právní úpravu způsobem konformním s komunitárním právem. V této souvislosti je na místě poukázat na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C - [číslo], OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C [číslo], Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitros