6 C 10/2022-75 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 25.1.2022, ve znění doplnění žaloby ze dne 21.2.2022, domáhal zrušení vyživovací povinnosti vůči žalované od 16.2.2022. Návrh odůvodnil tím, že v roce 2018 [anonymizováno] a je v částečném invalidním důchodu s příjmem 98 EUR. Odkázal na rozsudek zdejšího soudu č.j. [číslo jednací], kterým mu byla stanovena vyživovací povinnost na žalovanou ve výši 1 000 Kč. Na syna má stanoveno výživné ve výši 800 Kč. Doplnil, že má rovněž nezl. [anonymizováno] dceru, o kterou se musí starat. Argumentoval tím, že žalovaná je již zletilá a má ukončenou školu, syn rovněž nabude zletilosti a žalobce z částky 98 EUR není schopen platit výživné zletilým dětem a k tomu se starat o nezl. dceru. 2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě ze dne 28.3.2022 vyjádřila se zrušením výživného nesouhlas a zevrubně popsala problematický vztah se žalobcem, jeho chování a z toho plynoucí důsledky pro její rodinu. 3. Žalobce je státním příslušníkem Slovenské republiky, žalovaná státní příslušnicí České republiky. Ve věci je tedy přítomný cizí prvek a bylo třeba nejprve posoudit otázku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů a otázku, jaký právní řád má být aplikován. Soud ve věci aplikoval čl. 3 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, podle kterého je k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností v členských státech příslušný soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu. Dále soud aplikoval rozhodnutí Rady ze dne 30.11.2009 o uzavření Haagského protokolu ze dne 23.11.2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti Evropským společenstvím (2009/941/), podle jehož čl. 3 se vyživovací povinnosti řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nestanoví-li tento protokol jinak. Za tohoto právního podkladu soud uzavřel, že má ve věci pravomoc rozhodovat a věc má být rozhodována podle českého právního řádu. 4. Podáním doručeným soudu dne 20.5.2022 žalobce vyslovil souhlas, aby soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. 5. Soud ve věci jednal dne 24.10.2022 a dne 13.2.2023. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v obou případech v nepřítomnosti žalobce s ohledem na shora uvedené. Na jednání dne 13.2.2023 žalovaná uvedla, že souhlasí se zrušením vyživovací povinnosti vůči její osobě od 16.2.2022, tak jak navrhoval žalobce. 6. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. 7. Podle § 911 o.z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 8. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 13.7.2017, č.j. [číslo jednací], [spisová značka], v právní moci dne 30.8.2017, soud zjistil, že jím bylo mimo jiné (výrokem II.) stanoveno výživné na tehdy nezletilou žalovanou, kdy žalobci byla uložena povinnost přispívat na výživu žalované částkou 1 000 Kč měsíčně počínaje právní mocí citovaného rozhodnutí. 9. S ohledem na stanovisko žalované projevené na jednání dne 13.2.2023, v němž žalovaná souhlasila se žalobním návrhem, neučinil soud z ostatních provedených důkazů žádná skutková zjištění relevantní pro své rozhodnutí a žalobě v celém rozsahu vyhověl, když výrokem I. tohoto rozsudku zrušil vyživovací povinnost žalobce vůči žalované s účinností od 16.2.2022. 10. Výrokem II. soud zachytil, že se jedná o změnu předcházejícího rozhodnutí podle § 163 odst. 1 o.s.ř. 11. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. by právo na náhradu nákladů řízení náleželo žalobci. Jelikož však žalobci žádné náklady v souvislosti se soudním řízením nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.