11 C 20/2024-22 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

1 Žalobou ze dne 6. 11. 2023 se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 10 700 Kč s kapitalizovaným úrokem 1 500,66 Kč, s úrokem ve výši 20,94% ročně z částky 8 322,37 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 074,97 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 8 322,37 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení.2 Svůj návrh odůvodnila žalobkyně tím, že žalovaný, po prověření úvěruschopnosti žalovaného, uzavřel s původním věřitelem , právnická osoba, dne 1. 6. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě mu v den podpisu smlouvy byla poskytnuta hotovostní zápůjčka 25 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázala vrátit jistinu a dále zaplatit zapůjčiteli částku 20 000 Kč sestávající z kapitalizovaného úroku ve výši 5 000 Kč, z odměny za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal splácet po dobu 60 týdnů splátkami v týdenní výši 750 Kč kdy poslední splátka byla splatná 26. 7. 2022. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, přičemž celkem uhradila na svůj dluh 35 300 Kč. Předmětná pohledávky byla následně smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný původním věřitelem vyrozuměn. Přes výzvu k úhradě neuhradil na svůj dluh ničeho.3 Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.4 Žalobkyně se prostřednictvím zástupce z účasti na jednání omluvila. Žalovanému bylo předvolání k jednání spolu s žalobou doručeno do vlastních rukou a k jednání se bez omluvy nedostavil, aniž by požádala o odročení jednání nebo se k věci samé jakkoliv vyjádřila. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. rozhodl, že bude jednáno v nepřítomnosti účastníků.5 Na základě zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti přijal soud tyto skutkové závěry:Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru byla tato mezi původním věřitelem , právnická osoba, a žalovaným uzavřena dne 1. 6. 2021, přičemž na jejímž základě mu v den podpisu smlouvy byla poskytnuta hotovostní zápůjčka 25 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázala vrátit jistinu a dále zaplatit zapůjčiteli částku 20 000 Kč sestávající z kapitalizovaného úroku ve výši 5 000 Kč, z odměny za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal splácet po dobu 60 týdnů splátkami v týdenní výši 750 Kč kdy poslední splátka byla splatná 26. 7. 2022.Nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o řádném prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr před uzavřením smlouvy. Jediným důkazem navrženým k prokázání této skutečnosti je listina označená jako „karta zákazníka“, z níž bylo zjištěno, že v rámci prověřování úvěruschopnosti žalovaného byly shromážděny jeho identifikační údaje a údaje o jejích příjmech a výdajích, kdy deklarován byl hlavní příjem 20 235 Kč, aniž by tento byl doložen. Měsíční výdaje jsou uvedeny ve výši 13 280 Kč bez bližší specifikace Dle zákaznické karty měly být údaje o příjmech a výdajích žalovaného doloženy listinami, tyto však soudu předloženy nebyly.Bylo dále prokázáno, že žalovaná byla původním věřitelem vyrozuměna o postoupení pohledávky ve prospěch žalobkyně.6 Po právní stránce je na místě věc posoudit podle zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v účinném znění (dále jen "o. z.") a současně však měla být tato věc posouzena i dle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.7 Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8 Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9 Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.10 Ohledně výkladu pojmu „odborná péče“ lze odkázat na § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Lze dále v této souvislosti poukázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, z jehož právní věty lze citovat: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ Citované závěry, byť byly přijaty v případu, na který dopadala předchozí úprava zák. č. 145/2010 Sb., jsou nepochybně aplikovatelné i v pro výklad pojmu „odborné péče“ ve smyslu aktuální právní úpravy, tedy zákona č. 257/2016 Sb.11 Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12 V posuzovaném případě nelze mít za prokázané, že by úvěruschopnost žalované byla ze strany předchůdkyně řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena. K důkazu byly předloženy zákaznické karty, podle kterých měly být údaje o příjmech a výdajích žalovaného doloženy listinami, ty však soudu předloženy nebyly. Lze tak mít za prokázané pouze, že předchůdce žalobkyně si vyžádal relevantní údaje od žalované, nikoliv však, že by je jakýmkoliv způsobem verifikoval. Takovýto přístup k ověření úvěruschopností žalované tak lze označit jako povrchní a nevyhovující zákonnému požadavku ověření úvěruschopnosti na základě spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na uvedeném závěru pak nemůže cokoliv změnit žalobkyni zdůrazňovaná skutečnost, že žalovaným podepsané smluvní ujednání obsahuje, mimo jiné, prohlášení o tom, že věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr.13 Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla výslovně vložena do textu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. až novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od 29. 5. 2022. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění dopadajícím na řešený případ, tedy ve znění účinném do 28. 5. 2022, je však třeba vykládat v souladu se záměrem zákonodárce, kterým bylo posílení ochrany spotřebitele, coby slabší strany úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že tuzemská právní úprava spotřebitelského úvěru představuje částečně transpozici směrnice č. 93/13/EHS, je na místě vykládat tuto právní úpravu způsobem konformním s komunitárním právem. V této souvislosti je na místě poukázat na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPRFinance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smy