218 C 128/2021 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo]. Žalobkyně podle této smlouvy vyplatila žalovanému dne [datum] zápůjčku ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni celkovou částku [částka], která byla tvořena jistinou půjčky ve výši [částka], obchodním úrokem ve výši [částka] a administrativním poplatkem ve výši [částka], a to v 59 měsíčních splátkách po [částka] a závěrečné 60. měsíční splátce ve výši [částka]. Žalovaný poskytnutou zápůjčku nesplácel, proto dnem [datum] došlo k zesplatnění dosud neuhrazené jistiny zápůjčky, která ke dni zesplatnění činila [částka]. Žalovanou částku dále tvoří část obchodního úroku ve výši [částka], část administrativního poplatku ve výši [částka], kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši [částka], smluvní pokuty ve výši [částka] a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši [částka]. 2. Platební rozkaz nebyl vydán z důvodu pochybností o oprávněnosti celého nároku. Soud proto ve věci nařídil jednání. Žalobkyně na žalobě v celém rozsahu setrvala. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, k žalobě se nevyjádřil, soud proto jednal v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). 3. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené mezi účastníky dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši [částka], žalovaný se zavázal uhradit půjčenou částku ve splátkách spolu s náklady vzniklými žalobkyni v souvislosti s poskytnutím půjčky ve výši [částka], celkem tedy [částka], v 59 měsíčních splátkách po [částka] a 1 závěrečné splátce ve výši [částka]. Dále byla sjednána úroková sazba zápůjčky ve výši 39 % ročně (RPSN činila 73,9 %). Dále strany pro případ prodlení s úhradou závazku žalovaného sjednaly smluvní pokutu ve výši určené sazebníkem žalobkyně podle délky prodlení dlužníka, nejméně ve výši 0,1 % z celkové dlužné částky denně. [příjmení] [částka] byla žalovanému vyplacena převodem na účet dne [datum]. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný na svůj dluh žádnou částku neuhradil. Pokud jde o schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a do centrální evidence exekucí, kde žalovaný neměl žádné záznamy. Dále vycházela z informací od žalovaného, a to předložením výpisu z účtu žalovaného za období předcházející uzavření smlouvy o půjčce, z něhož mimo jiné vyplývá pravidelný měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši minimálně [částka] čistého. Žalobkyně též provedla lustraci dokladu totožnosti předloženého žalovaným v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. Z předložených dokladů pak soud zjistil, že totožnost žalovaného byla ověřena občanským průkazem a rodným listem. Výplatním lístkem za květen 2020 byla doložena čistá mzda žalovaného ve výši [částka]. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného za období od [datum] do [datum] bylo zjištěno, že počáteční zůstatek činil [částka], konečný zůstatek -145,83. Žalovaný v uvedeném období splácel dříve čerpané úvěry nejméně čtyřem různým věřitelům, např. za červenec činila jeho mzda připsaná na účet [částka] a na splátkách úvěrů bylo uhrazeno téměř [částka] ve formuláři příjmů a výdajů k žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný uváděl čistý měsíční příjem [částka], pravidelné splátky půjček [částka] a průměrné měsíční výdaje [částka] s tím, že je svobodný a bydlí u rodičů. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by žalobkyni na svůj dluh uhradil jakoukoliv částku. 4. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel. Ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru se nepochybně řídí i smlouva o zápůjčce (podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) uzavřená mezi účastníky. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 5. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že smlouva o zápůjčce písemně uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť byla uzavřena i přesto, že v době jejího uzavření existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně si ověřila totožnost žalovaného a zjistila, že v rozhodné době nebyl účastníkem insolvenčního řízení. Dále byla doložena výše mzdy žalovaného. Pokud jde o výdaje žalovaného, nebylo žádným způsobem zjištěno a ověřeno, jaké výdaje vznikaly žalovanému na bydlení, stravu, dopravu a další obvyklé náklady. Při hodnocení úvěruschopnosti nepochybně mělo být přihlédnuto i k tomu, že žalovaný v době bezprostředně předcházející uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce byl účastníkem několika jiných úvěrových vztahů, kdy celková měsíční výše splátek se blížila [částka]. Za tohoto stavu je zřejmé, že zejména údaje o výdajích žalovaného byly zjišťovány pouze formálně či vůbec a nebyly žádným způsobem ověřovány. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalovaného splácet úvěr, resp. zjištěné údaje nesprávně vyhodnotila, úvěr vůbec neměl být poskytnut. Vzhledem k výše uvedenému soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný od žalobkyně čerpal částku ve výši [částka], kterou ani částečně nesplatil. Ke dni vyhlášení rozsudku tudíž trvalo bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve výši [částka] a tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni vrátit. Žalobkyni byl současně přiznán úrok z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.), a to ode dne následujícího po doručení žaloby žalovanému. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, protože žalobkyni nelze přiznat nároky vyplývající ze smlouvy, kterou soud posoudil jako absolutně neplatnou. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 26 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 63 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada podle § 13 a. t. v celkové částce [částka] (tato částka představuje 1/2 z cestovného ve výši [částka] a náhrady za ztrátu času ve výši [částka], neboť zástupce žalobce se dne [datum] zúčastnil u zdejšího soudu dvou po sobě jdoucích jednání, přičemž náhradu za cestovné a ztrátu času uplatnil v obou řízeních) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].