218 C 87/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba], [IČO])) uzavřel dne 1. 9. 2019 smlouvu o úvěru ve výši 10 000 Kč. Na základě této smlouvy žalovaný převzal finanční hotovost ve výši 10 000 Kč, což stvrdil svým podpisem na úvěrové smlouvě. Žalovaný se zavázal spolu s jistinou úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně i částku 8 000 Kč, která je tvořena kapitalizovaným úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru a inkasním poplatkem. Žalovaný byl podle smlouvy povinen úvěr splatit v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, počínaje od 8. 9. 2019. Splatnost poslední splátky připadala na den 25. 10. 2020. Žalovaný zaplatil pouze částku 4 700 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 postoupil původní věřitel celou pohledávku na žalobkyni. Před podáním žaloby byl žalovaný o zaplacení marně upomínán předžalobní upomínkou ze dne 22. 2. 2021. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně s odkazem na příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru uvedla, že původní věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Tato tvrzení byla doložena žádostí o úvěr. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ač byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), bez jednání na základě předložených listinných důkazů. 3. Z předložených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru ze dne 1. 9. 2019, smluvních podmínek, karty zákazníka/žádosti o úvěr, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní upomínky vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne 1. 9. 2019 právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalovanému v hotovosti částku 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku společně se souhrnným poplatkem ve výši 8 000 Kč, tj. celkem se zavázal zaplatit 18 000 Kč. Dlužná částka měla být splacena v 60 týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaný hradil splátky nepravidelně, podle tvrzení žalobkyně uhradil pouze 4 700 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek je dána aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání předmětné pohledávky. K doložení tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, předložila žalobkyně kartu zákazníka/žádost o úvěr ze dne 1. 9. 2019. Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný ke své osobě a svým poměrům formou vyplněného dotazníku uvedl, že je svobodný, má 3 děti, jeho čistý příjem ze zaměstnání činí 12 925 Kč měsíčně, jiné příjmy neuváděl. Běžné výdaje na bydlení a výdaje domácnosti byly vyčísleny celkovou částkou 8 000 Kč měsíčně, použitelný příjem, tj. rozdíl mezi příjmy a výdaji byl 4 925 Kč. Žádné doklady k doložení tvrzených příjmů a výdajů předloženy nebyly. 4. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel. 5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 6. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 7. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že smlouva o úvěru písemně uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť byla uzavřena i přesto, že v době jejího uzavření nebyly s odbornou péčí posouzeny schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel si ověřil totožnost žalovaného. K žádosti o úvěr však nebyly připojeny žádné doklady o příjmech a výdajích žalovaného a nelze tedy ověřit, zda poměry žalovaného byly skutečně takové, jak uváděl (zvláště když žalovaný uvedl jediný příjem ve výši 12 925 Kč měsíčně, měl tři nezaopatřené děti a celkové měsíční výdaje, včetně nákladů na bydlení měly činit pouze 8 000 Kč měsíčně). Za tohoto stavu nelze ověřit, zda přezkoumání poměrů žalovaného nebylo pouze formální. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalovaného splácet úvěr. Vzhledem k výše uvedenému proto soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný od původního věřitele převzal částku ve výši 10 000 Kč, dle tvrzení žalobkyně uhradil 2 500 Kč, ke dni podání žaloby tudíž žalovaný žalobkyni dlužil na jistině částku 5 300 Kč, která byla žalobkyni přiznána. Z této částky byl žalobkyni přiznán i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 8. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy každý z účastníků měl ve věci částečný úspěch; žalovaný byl ve věci úspěšnější než žalobkyně, avšak v souvislosti s tímto řízením žalovanému žádné náklady nevznikly. Náhrada nákladů proto nebyla přiznána žádnému z účastníků.