223 C 12/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 19 300 Kč s příslušenstvím s poukazem na to, že mezi jejím právním předchůdcem [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Žalobkyně uvedla, že peněžitou pohledávku vyplývající z této smlouvy nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 7. 2019. Žalobkyně spolu se žalovaným uzavřeli dne 9. 6. 2021 splátkovou dohodu, v rámci níž se dohodli na kapitalizaci dluhu ve výši 21 300 Kč. Tento dluh žalovaný uznal co do důvodu i výše a zavázal se jej uhradit prostřednictvím 20 měsíčních splátek po 1 000 Kč s tím, že 21. splátka by činila 1 300 Kč. Žalovaný se následně dostal do prodlení s plněním již třetí a čtvrté splátky, proto se žalobkyně rozhodla využít svého oprávnění a zaslala oznámení o zesplatnění dluhu. Dlužná částka v době zesplatnění činila 19 300 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K důkazu byla předložena dohoda o uznání dluhu ze dne 9. 6. 2021, jíž žalovaný uznal co do důvodu i výše svůj dluh v částce 21 300 Kč, a to jako součást splátkové dohody, z níž vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu [číslo] z níž má vyplývat postoupená pohledávka žalobkyně vůči žalovanému znějící na žalovanou částku. V rámci této dohody o splácení není nikde přesně specifikováno, jaký konkrétní závazek co do jistiny a jaký co do příslušenství (případně smluvních pokut či jiných zajištění obvyklých u splátkových společností) má být dohodou o uznání závazku splněn. Z uvedené dohody bylo zjištěno jen tolik, že právním důvodem vzniku pohledávky má být nedodržení podmínek smlouvy uzavřené s původním věřitelem. Nebylo uvedeno, v čem byla smlouva porušena, co bylo plněno, kolik činí jistina, kolik úroky a úroky z prodlení vyúčtované k určitému datu, zda byly věřitelem uplatněny sankce, když byla uvedena pouze celková výše uznaných neuhrazených pohledávek bez bližší specifikace. 4. V souzeném případě dospěl soud na základě předložených listin k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce, která se řídí právní úpravou spotřebitelského úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně vyplatila žalovanému blíže neurčenou částku, přičemž žalovaný neuhradil věřiteli nějaké platby, které v souhrnu měly činit 21 300 Kč. Jiná ujednání původní smlouvy tvrzena ani prokázána nebyla, žalobkyně se odvolávala pouze na uznání dluhu, patrně v přesvědčení, že důkazní břemeno k vyvrácení právní domněnky existence dluhu přechází na žalovanou stranu. 5. Podle § 2053 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 6. K tomu, aby mohl soud posoudit dohodu o uznání dluhu jako platnou, musí být zároveň kromě určitosti právního jednání též splněny další podmínky, mezi něž patří i platnost a existence závazku, který má být dohodou o uznání dluhu stvrzen, neboť neexistující a neplatný závazek dohodou o uznání dluhu stvrzen být nemůže. 7. Pokud jde o dohodu o uznání dluhu, v níž je uvedeno pouze to, kdo je věřitel a kdo dlužník na základě smlouvy [číslo] hodnotí soud toto ujednání jako neurčité a jde o zdánlivé, tedy nicotné právní jednání, když zároveň tento projev vůle mezi stranami nebyl dodatečně vyjasněn. V dohodě o uznání dluhu není uvedena dostatečným způsobem kauza závazku, tedy důvod plnění a to způsobem vylučujícím omyl. Je uvedena toliko celková výše plnění (ovšem už ne její jednotlivé složky), to však k platnému sjednání dohody o uznání dluhu nestačí. 8. I pokud by dohoda o uznání dluhu byla dostatečně určitá, má soud za to, že je absolutně neplatná dle ustanovení § 2 odstavec 3 o. z., neboť soud má za to, že dohoda o uznání dluhu byla uzavřena způsobem zjevně odporujícím dobrým mravům pro obcházení zákona. Obcházení zákona soud spatřuje v jednání žalobkyně, kdy se žalobkyně snaží vymoci nároky z tvrzené úvěrové smlouvy na základě uznaného závazku, jehož specifikace není jasná, mohl již co do samotné jistiny i zaniknout a pomocí uznání dluhu se snaží absolutní neplatnost dílčích nároků skrýt. Takovému způsobu sjednávání a vymáhání tzv. predátorských úvěrů a zápůjček (potažmo dohod o novacích či uznání dluhu) nelze poskytnout právní ochranu. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. V takovém případě je na žalobkyni, aby existenci a obsah konkrétní úvěrové smlouvy uzavřené s konkrétním subjektem také dostatečně prokázala. Formulace uznání„ co do důvodu i výše“ jinak postrádá obsah a nemůže přivodit právní účinky dle shora citovaného ustanovení § 2053 o. z. (právní domněnku existence dluhu). 9. V tomto případě jiné důkazy než dohoda o uznání dluhu a předžalobní výzva soudu předloženy nebyly a ani z jiných skutečností uzavření a případné plnění původní konkrétní úvěrové smlouvy o konkrétním obsahu prokazatelně nevyplynulo. I o tom měl soud v úmyslu žalobkyni ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. poučit, ovšem pro neúčast žalobkyně u jednání tak soud učinit nemohl a v tom případě žalobkyně neunesla ve výše naznačeném smyslu svá břemena tvrzení a důkazní. Ze všech shora uvedených důvodů nebylo možné žalobě vyhovět pro neunesení důkazního břemene. 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. – žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, když nebyla úspěšná ve věci samé, žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.