210 C 159/2023-47 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky, sestávající z jistiny ve výši 13 080Kč a smluvní pokuty za prodlení se zaplacením ve výši 0,1 % denně z dlužné částky kapitalizované částkou 418,19 Kč s tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] prostřednictvím prostředků elektronické komunikace, po řádném prošetření úvěruschopnosti žalovaného, uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalované vyplacen úvěr jiný než na bydlení až do výše 18 000 Kč, tento úvěr spolu s poplatky se žalovaná zavázala splatit do dne [datum], což však nesplnila, uhradila pouze částku 11 484 Kč. Nic více nezaplatila ani k předžalobní výzvě zástupce žalobkyně. 2. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz. Dne 1. 12. 2023 bylo ve věci jednáno podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila a žalovaná, ač řádně předvolána, se bez omluvy nedostavila. 3. Po provedeném dokazování soud prokázal tento skutkový stav věci: 4. Z předložené smlouvy o úvěru s postupným čerpáním ze dne [datum], ve spojení s kopií občanského průkazu žalované, z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyní, potvrzením o provedené platbě z účtu žalobkyně ze dne [datum], ze všeobecných smluvních podmínek smlouvy, ze sazebníku žalobkyně jakožto součásti smlouvy, soud má za prokázané, že žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalované převodem na účet úvěr až do výše 18 000 Kč, který se žalovaná zavázala zaplatit jednorázově do [datum] spolu s poplatkem ve výši 4 680 Kč za poskytnutí úvěru a s RPSN 1564,08%. Žalobkyně v žalobě uvedla, že ke dni splatnosti úvěru i ke dni rozhodnutí soudu žalovaná zaplatila 11 484 Kč, žalovaná tvrzení žalobkyně nevyvracela. Ze smlouvy o úvěru včetně sazebníku a obchodních podmínek má soud za prokázané, že v souvislosti s prodlením se Žalovaná ve smlouvě zavázal platit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a také paušální náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením ve výši maximálně 490 Kč za měsíc prodlení, které nad rámec účelně vynaložených reálných nákladů na upomínání soud v souladu s § 122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, pokládá také za smluvní pokutu. 5. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením tvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 6. Podle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“) věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle § 122 odst. 2 citovaného zákona uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Dle § 122 odst. 3 citovaného zákona souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. 7. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikne škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 8. Úrok ve výši 25- 30 % ročně (jako dvojnásobek obvyklých úroků bank) jako limitní sazba úroku předmětné hotovostní půjčky se soudu jeví jako skutečné maximum, jehož překročení je důvodem pro zásah soudu z úřední povinnosti. V daném případě činil poplatek částku 4 680 Kč, což představuje při úvěru do výš 18 000 Kč, jak žalobkyně tvrdí v žalobě, 26 % z této částky při zápůjční době 1 měsíc. To odpovídá ročnímu úroku ve výši 312 %, RPSN činila dokonce 1564,08 %. Proto soud návrh žalobkyně v této části zcela zamítl. Ze stejných důvodů soud zamítl i poplatek za službu„ Presto“ ve výši 330 Kč a za SMS servis ve výši 58 Kč. 9. Soud má zato, že v rozmezí dvoj či troj násobku obvyklých sazeb bank (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 234/2005), je třeba se přidržet dolní hranice, zejména jde-li o spotřebitelské či adhezní smlouvy, u kterých lze v konfrontaci s aktuální situací zadlužování obyvatel (zjevné z úřední činnosti soudu) uvažovat o hranicích ještě nižších. Respektování smluvní autonomie stran musí mít určité meze a v konečném důsledku se judikatura nemůže vyhnout jasné definici limitů zjevného porušení obecných zájmů, pokud ani ve vztahu ke spotřebitelům dosud nejsou stanoveny uvedeným zákonem ani jiným právním předpisem. 10. Ve světle shora uvedených skutkových zjištění má soud za to, že ujednání stran o poplatku za poskytnutí úvěru je ve skutečnosti ujednáním o úroku, tedy o civilním plodu peněz, neboť se jedná o jedinou platbu za jejich dočasné poskytnutí. Ujednání o výši tohoto úroku je ale absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy. Zvýšená rizikovost poskytování půjček a úvěrů na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro který by úvěry měly být poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, byť nejrůznějším způsobem zakuklenou pod různými„ úplatami“,„ poplatky“,„ odměnami“ apod., popř. pod smluvními pokutami, nýbrž důvodem, pro který by úvěr (půjčka) neměl být poskytován vůbec. 11. Za stavu, kdy žalovaná dosud na dluh zaplatila částku 11 484 Kč, soud shledal žalobu co do rozdílu mezi žalobkyní požadovanou jistinou 13 080 Kč a již uhrazenou částkou jistiny 11 484 Kč po právu a podle § 2395 občanského zákoníku uložil žalovanému povinnost tyto částky žalobkyni zaplatit. S ohledem na výše uvedené soud v ostatním – s výjimkou smluvní pokuty a zbytku nezaplacené jistiny - žalobu pro absolutní neplatnost ujednání podle § 588 o. z. zamítl. 12. Smluvní pokutu ve výši 418,19 Kč jako sankce za prodlení žalované s planěním, k němuž se zavázala, soud vyhodnotil jako odpovídající, přiměřenou a neodporující zákonu. Je třeba si uvědomit, že žalovaná z jistiny, získané na základě dobrovolného uzavření smlouvy o úvěru, nesplatila jen část, a to po více nežli roce ode dne poskytnutí úvěru. Smluvní pokuta je sankční nástroj a v daném případě jeho výše v poměru s výší jistiny není neúměrně vysoká. Její zaplacení ze strany žalovaného je rozhodně namístě. Proto byla žalobkyni přiznána. 13. Vedle nároku na zaplacení části jistiny žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to nejpozději ode dne následujícího po splatnosti ve výši, jak uvedeno v I. výroku. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, když výrazně úspěšná žalovaná náklady řízení neúčtovala.