218 C 18/2023 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], dříve [právnická osoba]) uzavřela se žalovaným prostřednictvím webové stránky [webová adresa] dne 20. 12. 2020 na základě žádosti žalovaného a po předchozím posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 15 492,56 Kč. Dlužná částka je tvořena nesplacenou jistinou, poplatky za výběry a úroky za příslušná období čerpání. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo k převedení pohledávky na žalobkyni. Žalovaný byl o zaplacení upomínán, naposledy předžalobní výzvou ze dne 15. 10. 2022, dluh však neuhradil. 2. Žalobkyně byla usnesením zdejšího soudu č. j. [číslo jednací] ze dne 2. 2. 2023 vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů o tom, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Podáním ze dne 22. 6. 2022 žalobkyně sdělila, že původní věřitel prověřil úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do dostupných databází (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI). Totožnost žalovaného byla ověřena občanským průkazem, dále původní věřitel vycházel z prohlášení žalovaného, že má pravidelný příjem a je schopen úvěr splatit. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ač byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Protože se žalobkyně rovněž nevyjádřila, soud na základě fikce souhlasu s rozhodnutím věci bez jednání rozhodl postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. 4. Z předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 20. 12. 2021, potvrzení o provedených platbách, zprávy [právnická osoba], smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní upomínky vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne 20. 12. 2020 původní věřitel [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli v elektronické podobě smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalovanému převodem na jeho účet následující částky: dne 20. 12. 2021 částku 10 000 Kč, dne 19. 1. 2022 částku 775 Kč, dne 18. 2. 2022 částku 349,44 Kč, dne 18. 3. 2022 částku 386 Kč a dne 26. 4. 2022 částku 322,90 Kč, celkem tedy 11 833,34 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně uhradil celkovou částku 7 650,40 Kč. Podle smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaná smlouvu uzavírala jako spotřebitel. Ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru se nepochybně řídí i smlouva o úvěru (podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) uzavřená mezi účastníky. 5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 6. V daném případě nebylo k výzvě soudu doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně netvrdila ani nedokládala, že by právní předchůdkyně žalobkyně (kromě formálního nahlédnutí do výše uvedených databází) zkoumala faktické poměry žalovaného, zejména jeho obvyklé měsíční příjmy a výdaje, počet vyživovacích povinností či případné další úvěrové závazky. Skutečnost, že došlo k vyplacení celkové částky 11 833,34 Kč na účet žalovaného, však byla prokázána. 7. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 8. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného jen formálně, nezabývala se zkoumáním konkrétních osobních poměrů žalovaného, neposoudila tedy dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalovaného splácet úvěr. Vzhledem k výše uvedenému soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný od původního věřitele čerpal částku ve výši 11 833,34 Kč, postupně uhradil celkem 7 650,40 Kč. Žalovaný tudíž ke dni podání žaloby žalobkyni dlužil částku 4 182,94 Kč. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vrátit. Soud proto žalobě co do částky 4 182,91 Kč vyhověl, z této částky byl žalobkyni přiznán i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za situace, kdy převážný úspěch ve věci měl žalovaný, avšak v souvislosti s tímto řízením mu žádné náklady nevznikly.