218 C 205/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 17. 3. 2022 na základě žádosti žalované a po předchozím posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně [webová adresa], smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně dne 17. 3. 2022 po zaplacení tzv. ověřovací platby ve výši 1 Kč žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, a to bezhotovostně převodem na bankovní účet žalované. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč splatit do 30 dnů od jeho poskytnutí. Účastníci dále sjednali volitelné služby za poplatky, a to poplatek ve výši 199 Kč za expres výplatu. Žalovaná si 2x prodloužila splatnost o 30 dní s tzv. korunovým odkladem, kdy 2x uhradila částku 1 Kč a za každé prodloužení splatnosti jí byl účtován poplatek 990 Kč. Dále byla žalované podle smlouvy účtována smluvní pokuta ve výši 3 % z nezaplacené jistiny úvěru. Dlužnou částku ke dni podání žaloby tvořila nesplacená jistina ve výši 9 999 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatky za odložení splatnosti v celkové výši 1 979 Kč, účelně vynaložené náklady na vymáhání dlužné částky ve výši 600 Kč a smluvní pokuta ve výši 300 Kč. Žalovaná byla o zaplacení upomínána, naposledy předžalobní výzvou ze dne 30. 9. 2022, dluh však neuhradila. 2. Žalobkyně byla usnesením zdejšího soudu č. j. 218 C 205/2022-33 ze dne 17. 1. 2023 vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů o tom, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalované. Podáním ze dne 27. 1. 2023 žalobkyně sdělila, že úvěruschopnost žalované prověřila důsledným zjišťováním jejího kreditního skóre, přičemž tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou zkoumány klientské informace např. o věku, vzdělání, zdroji příjmů, rodinném stavu, počtu dětí apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Žalobkyně dále zajišťuje kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky, kdy žalobkyně ověřuje schopnost klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. Žalobkyně po podrobném vysvětlení a zhodnocení metodiky zdůraznila, že s ohledem na výši úvěru a provedenou analýzu, které byla žalovaná při sjednávání úvěru podrobena, je přesvědčena, že v dané věci splnila podmínky zákona, kdy míra prověření odpovídá úvěrované částce, a tedy postupovala s odbornou péčí. 3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, stejně tak se nevyjádřila ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ač byla poučena, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, bez jednání na základě předložených listinných důkazů. 4. Z předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 3. 2022, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, dokladu o vyplacení úvěru, výpisu čerpání, splátek a úhrad, kopie občanského průkazu žalované, zprávy [právnická osoba], a potvrzení žalobkyně o prověření bonity klienta vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne 17. 3. 2022 žalobkyně a žalovaná uzavřely v elektronické podobě smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované převodem na její účet dne 17. 3. 2022 částku 10 000 Kč. Podle tvrzení žalobkyně žalovaná uhradila ověřovací platbu ve výši 1 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru si žalobkyně ověřila totožnost žalované. [právnická osoba], ze dne 24. 1. 2023 bylo prokázáno, že žalovaná je majitelkou a jedinou disponentkou bankovního účtu č. [bankovní účet], na který byla dne 17. 3. 2022 vyplacena částka 10 000 Kč. V rámci ověření bonity žalované bylo v potvrzení žalobkyně uvedeno, že žalovaná má jedno dítě, je zaměstnanec s příjmem 30 000 Kč, splátky jiným společnostem činily 0 Kč. Při hodnocení výdajů bylo vycházeno z minimálních výdajů na bydlení ve výši 8 510 Kč a životního minima členů domácnosti ve výši 5 970 Kč, přičemž výše splátky schváleného úvěru činila 10 529 Kč. Limit nejvyšší měsíční splátky žalované byl stanoven ve výši 13 501 Kč, celé domácnosti pak ve výši 4 991 Kč. Dále byla provedena kontrola záznamů v registrech ISIR, SOLUS, CRIBIS, v nichž žalovaná neměla záznam. K ověřování úvěruschopnosti žalované nebyly kromě výstupu ze systému žalobkyně předloženy žádné doklady o konkrétních příjmech či výdajích žalované. 5. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel. Ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru se nepochybně řídí i smlouva o úvěru (podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) uzavřená mezi účastníky. 6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 7. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 1. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že smlouva o úvěru písemně uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť byla uzavřena i přesto, že v době jejího uzavření nebyly s odbornou péčí posouzeny schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně si ověřila totožnost žalované a vyplatila částku 10 000 Kč na bankovní účet žalované. K potvrzení žalobkyně o prověření bonity klienta však nebyly připojeny žádné doklady o příjmech a výdajích žalované a nelze tedy ověřit, zda poměry žalované byly skutečně takové, jak uváděla. Žalobkyně při hodnocení poměrů žalované vycházela pouze ze statistických údajů, kdy u samotné žalované při výpočtu limitu nejvyšší měsíční splátky proti příjmu 30 000 Kč započetla pouze výdaje ve výši životního minima 5 970 Kč a výši splátky schváleného úvěru 10 529 Kč. Za tohoto stavu je zřejmé, že žalobkyně skutečné výdaje žalované nezjišťovala, není však reálné, aby celkové náklady dospělého pracujícího člověka (navíc s jedním dítětem), který hradí obvyklé náklady na bydlení, stravu, dopravu do zaměstnání apod., činily pouze 5 970 Kč. Nebylo též ověřováno ani další úvěrové zatížení žalované. Za tohoto stavu soud dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalované splácet úvěr, přezkoumání jejích poměrů bylo pouze formální. Vzhledem k výše uvedenému proto soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaná od žalobkyně převzala částku ve výši 10 000 Kč, dle tvrzení žalobkyně uhradila 1 Kč, ke dni podání žaloby tudíž žalovaná žalobkyni dlužila na jistině částku 9 999 Kč, která byla žalobkyni přiznána. Z této částky byl žalobkyni přiznán i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 2. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 226 Kč, přičemž tato částka představuje 50 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 75 % a úspěchu žalované v rozsahu 25 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupen