230 C 18/2022-55 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 24. 1. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru s označením Pronto půjčka [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut převodem na jeho bankovní účet spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit a zaplatit úrok z úvěru 111,33 % ročně. Úvěr však dle tvrzení žalobkyně řádně nesplácel, ke dni podání žaloby pak na splátkách úvěru uhradil částku 70 126 Kč. Pro případ prodlení se splátkou byla sjednána smluvní pokuta 499 Kč za prodlení s každou splátkou a poplatek za upomínku ve výši 450 Kč. Svůj celkový dluh zesplatněný ke dni 10.3.2021 ve výši žalované částky žalovaný dle tvrzení žalobkyně neuhradil zcela ani po předžalobní výzvě zaslané žalobkyní, dle tvrzení žalobkyně uhradil pouze 70 126 Kč. 2. Žalobkyně dále tvrdila, že vědoma si své zákonné povinnosti posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr před uzavřením smlouvy o úvěru. Po lustraci osoby žalovaného ve veřejně přístupných rejstřících, seznamech a evidencích nenalezla o žalovaném žádný negativní záznam. Dále žalobkyně vzala v úvahu čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 30 310 Kč, jeho výdaje pak zohlednila s odkazem na závěry Českého statistického úřadu, ze kterých vyplývá, že průměrná výše výdajů na člena průměrné české domácnosti činí 10 500 Kč. Po odečtení této částky od měsíční mzdy žalovaného a po odečtu potencionální splátky předmětného úvěru ve výši 3 990 Kč tak žalovanému dle tvrzení žalobkyně mělo zůstat měsíčně k volné dispozici 15 820 Kč. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání se, ač řádně předvolán, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavil. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o.s.ř.“ /) na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo] smluvních podmínek, splátkového kalendáře a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, jenž se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit úrok ve výši 111,33 % ročně v 30 měsíčních splátkách po 3 990 Kč, splatných 24. dne v každém kalendářním měsíci. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady ze dne 29.1.2019 vyplývá, že úvěr byl žalovanému převeden na účet dne 29.1.2019. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením splátky bylo sjednáno právo žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se žalovaný takto ocitne v prodlení. Pro případ prodlení žalovaného byl sjednán poplatek za upomínku ve výši 450 Kč. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením dlužné částky úvěru bylo sjednáno, že dojde k automatickému zesplatnění úvěru, s tím, že žalovaný je dále povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení. 5. Z upomínek ze dne 29.11.2020, 14.12.2020 a 26.12.2020 bylo zjištěno, že žalovaný byl žalobkyní opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky. Z předžalobní výzvy ze dne 15.7.2022 bylo zjištěno, že předmětný úvěr byl ke dni 10.3.2021 žalobkyní zesplatněn. Z lustrace v centrální evidenci exekucí, výpisu NRKI a BRKI, bylo zjištěno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovaným zjišťovala výši příjmu žalovaného; zda na jeho majetek není vedeno exekuční řízení a zda nevystupuje jako dlužník v registru NRKI a BRKI. Z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu zaměstnance a výplatních pásek za listopad a prosinec 2018 bylo zjištěno, že žalovaný dosahoval příjmu 30 310 Kč měsíčně. 6. Z výpisu bankovního a nebankovního registru klientských informací ohledně situace žalovaného v období před uzavřením úvěrové smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný měl sedm dlouhodobých úvěrových závazků s měsíční splátkou v celkové výši 15 542 Kč a krátkodobý závazek s týdenní splátkou 29 990 Kč. Dále z tohoto výpisu vyplývá, že v průběhu roku 2018 a ledna 2019 bylo žalovanému poskytovateli úvěrů odmítnuto úvěr poskytnout ve 23 případech. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 1. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 12. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. 13. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda žalobkyně ještě před uzavřením smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku) řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, neboť úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný podle smlouvy vystupoval jako spotřebitel (§ 419 občanského zákoníku) a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) měla poskytnout spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. 14. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora E