210 C 169/2025-51 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 966 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, , se , adresa, a žalovaným byla dne 24. 11. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit do dne 26. 3. 2025, navýšený o úrok ve výši 5 966 Kč. Původní věřitelka poskytovala úvěry prostřednictvím své webové stránky www.kimbi.cz, na níž se žalovaný nejprve registroval zadáním svých osobních údajů, zaregistrováním si zřídil uživatelský účet a následně získal verifikační SMS pro podpis smlouvy. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet byly žalovanému dne 24. 11. 2024 zaslány na jeho účet peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaný však z poskytnutého úvěru nevrátil ničeho.2. Pohledávka původní věřitelky byla dne 12. 12. 2024 postoupena na žalobkyni.3. Ve věci soud nařídil jednání na den 24. 10. 2025, ke kterému se žalobkyně spolu se svým právním zástupcem předem omluvila, žalovaný se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně k jednání obeslán, k žalobě se nevyjádřil. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v jeho nepřítomnosti, pouze na základě ve spise zasloužených listinných důkazů.4. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 24. 11. 2024 a všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že původní právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , jak výše uvedeno, poukázala žalovanému na účet č. , č. účtu, dne 24. 11. 2024 částku 12 000 Kč. Úvěr se stal splatným počínaje dnem uskutečnění prvního čerpání úvěru do jeho úplného splacení. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 150 % ročně, počítaný denně ze skutečné výše vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru.5. Po zhodnocení provedených důkazů soud učinil závěr, podle něhož žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně elektronicky uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poukázala na účet, jehož číslo žalovaný uvedl, částku 12 000 Kč. /rok z úvěru byl stanoven ve výši 150 % ročně. Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím autorizační platbě z jeho účtu. Žalobkyně tvrdí, že z poskytnuté částky žalovaný nesplatil ničeho a žalovaný netvrdil a ani jinak nevyšlo v řízení najevo, že by z titulu předmětné smlouvy o úvěru cokoliv zaplatil. Soud tedy má za to, že nesplatil ničeho. Žalovaný se kromě jistiny úvěru zavázal zaplatit úrok, který žalobkyně v žalobě vyčíslila na částku 5 966 Kč. Podle smlouvy o postoupení pohledávky a podle seznamu postoupených pohledávek byla uvedená pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.6. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Smlouva o úvěru ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu právního jednání, lze ji tedy uzavřít v libovolné formě (§ 559 o. z.). Proto se soud nezabýval tím, zda smlouva byla uzavřena elektronicky v písemné formě alespoň v souladu s § 562 o. z. V daném případě není pochyb o tom, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky poukázány, finanční prostředky převzal žalovaný připsáním na účet, který uvedl, nedostatek písemné formy není relevantní. Protože žalovaný úvěr ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku žalobkyni, na kterou byla pohledávka podle § 1879 a násl. o. z. postoupena, zaplatit.8. Dále soud žalovanému uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl.9. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměl žalovaný jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.10. Po přihlédnutí k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.12. V tomto směru např. § 18a zákona o spotřebitelském úvěru, platného v době uzavření smlouvy, jasně stanoví, že zajištění spotřebitelského úvěru nesmí být ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky.13. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.15. Z uvedeného vyplývá, že podle nového občanského zákoníku je zásah soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázán na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) konkrétním ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů „zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny doložky.16. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo - viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C-377/14), nebo Pohotovosť (C-76/10). Soud je povinen posoudit platnost zneužívající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalovaného) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání.17. Ve smyslu shora uvedených skutkových zjištění má soud za to, že ujednání stran o úroku ve výši 150 % ročně je absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (a v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy s ujednáním o nemravně vysokých úrocích.18. Zvýšená rizikovost poskytování půjček a úvěrů z hlediska jejich návratnosti na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro který by úvěry měly být poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, nýbrž důvodem, pro který by úvěr či zápůjčka neměly být poskytovány vůbec.19. Soud má zato, že v rozmezí dvoj či troj násobku obvyklých sazeb bank (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 234/2005), je třeba se přidržet dolní hranice, zejména jde-li o spotřebitelské či adhezní smlouvy, u kterých lze v konfrontaci s aktuální situací zadlužování obyvatel (zjevné z úřední činnosti soudu) uvažovat o hranicích ještě nižších. Respektování smluvní autonomie stran musí mít určité meze a v konečném důsledku se judikatura nemůže vyhnout jasné definici limitů zjevného porušení dobrých mravů, pokud ani ve vztahu ke spotřebitelům dosud nejsou stanoveny uvedeným zákonem ani jiným právním předpisem.20. Celkový úrok ve výši 25-30 % ročně (jako dvojnásobek obvyklých úroků bank) jako limitní sazba úroku předmětné hotovostní půjčky se tak soudu jeví jako skutečné maximum, jehož překročení je důvodem pro zásah soudu z úřední povinnosti ve smyslu § 580 o. z., jak výše uvedeno V daném případě žalovaný čerpal úvěr se 150 % ročním úrokem, což znamená, že soud nemohl daný smluvní vztah vyhodnotit jinak nežli tak, že je v příkrém rozporu s dobrými mravy. Takovým smlouvám právní řád neposkytuje žádnou ochranu.21. Nelze však přehlédnout, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 24. 11. 2024 převedla na účet žalovanému částku 12 000 Kč a z této částky žalovaný nesplatil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, která žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu dopisem ze dne 16. 4. 2025 a stanovila lhůtu k plnění (do 3 dnů), což žalovaný nerespektoval.22. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.23. Podle § 2991 o