230 C 71/2025-33 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky, a to jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, poplatku za čerpání úvěru ve výši 21 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč; dále pak zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 53 500 Kč za období od 8.11.2024 do zaplacení. To vše s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 30.8.2024 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč. Žalovaný však poskytnutý úvěr v rozporu se smluvním ujednání nesplácel. Ohledně procesu uzavírání úvěrové smlouvy žalobkyně tvrdila, že k jejímu uzavření došlo internetové domény žalobkyně (www.nazivnost.cz). Při uzavírání smlouvy o úvěru měla žalobkyně k dispozici kopii občanského průkazu žalovaného.2. Žalovaný se ve věci písemně nevyjádřil, u jednání dne 25.8.2025 uzavření předmětné úvěrové smlouvy a vyplacení jistiny 30 000 Kč prohlásil za nesporné. Tvrdil, že v důsledku tíživé finanční situace nemohl poskytnutý úvěr řádně splácet a navrhl, aby mu bylo uloženo hradit dlužnou částku ve splátkách po 2 500 Kč měsíčně. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a souhlasila s tím, aby soud o věci rozhodl v jeho nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“).3. Žalobkyně k důkazu předložila listinu nazvanou smlouva o podnikatelském úvěru č. , hodnota, - datovanou 30.8.2024, která však byla podepsána pouze žalobkyní a opatřená na místě předvídaném pro podpis žalovaného číselným SMS verifikačním kódem , Anonymizováno, . Z jejího obsahu bylo zjištěno, že se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kš na 70 dní ode dne čerpání úvěru, který bude splacen včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1% z úvěrové jistiny denně a to nezávisle na již vrácené částce úvěru, v případě žalovaného tedy činil poplatek za úvěr 21 000 Kč.4. Z předžalobní výzvy ze dne 19.3.2025 včetně podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného před podáním žaloby o žalovanou částku upomenula.5. Věc byla posouzena podle právních předpisů platných v době uskutečnění právního jednání, tedy dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Uzavření smlouvy vyplývá zejména z předložené listiny smlouvy o úvěru včetně dokumentů dokládajících kontraktační proces a z prokazatelného připsání finančních prostředků na účet žalovaného.10. Soud se dále jako předběžnou otázkou zabýval platností smlouvy o úvěru stran výše sjednaných úroků a dospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o smlouvu nemravnou.11. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité částky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, přičemž občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o úvěru 19 - 25 % ročně, přičemž dohodnutá výše úroků (ve výši 365 % ročně) podstatně (téměř dvacetinásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, byl odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 navázal jeho rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, v němž Nejvyšší soud dodal, že občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.12. V daném případě byla smlouva uzavřena sice mezi podnikající osobami, a to na dobu 70 dní. Jedná se tak sice o krátkodobý závazek, nicméně výše úroku dvacetinásobně vyšší než je na úvěrovém trhu obvyklé vede soud k závěru o ujednání zjevně se příčícímu dobrým mravům a narušujícím zjevně veřejný pořádek.13. Všechny shora uvedené závěry, tedy samotný obsah úvěrové smlouvy (výše úroku) a způsob jejího uzavření považuje soud za dostačující důvod pro závěr, že v dané věci je smlouva o úvěru v rozporu s dobrými mravy (§ 580 o. z.). Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o. z. Tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť ve smyslu § 576 a § 577 o. z. nelze předpokládat, že by smlouva byla ze strany žalobkyně uzavřena bez sjednání takto vysokých úroků, které představují úplatu za poskytnutí úvěru v rámci její podnikatelské činnosti, tedy že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.14. Uvedené soud konstatuje navzdory vědomí zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). Zásada pacta sunt servanda je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18). V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat právě zásadou ochrany dobrých mravů.15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany.17. S ohledem na výše uvedené soud úvěrovou smlouvu shledal jako absolutně neplatnou. Neplatnost právního jednání, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, pojištění a dalších plněních.18. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému bez platného závazku poskytla finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, z nichž jí žalovaný nevrátil ničeho. Poskytnutá jistina tak představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 o. z.) na straně žalovaného, které je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Splatnost pohledávky nelze odvíjet od smlouvy o úvěru, neboť ta je neplatná jako celek včetně ujednání o splatnosti. Nárok žalobkyně se opírá o ustanovení o bezdůvodném obohacení a splatnost pohledávky se tak řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Počínaje dnem 26.3.2025 je tak žalovaný v prodlení a žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.19. Ze shora uvedených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12, % roč