30 C 44/2025-73 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 108 640 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč, který měl být spolu s úrokem ve výši 87,69 % p. a. splacen ve 36 měsíčních splátkách po 5 554 Kč splatných vždy k 23. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem srpen 2024. Smlouva o úvěru byla dle tvrzení žalobkyně uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, konkrétně prostřednictvím e-mailové komunikace, kdy žalovaný smlouvu podepsal svým jménem, příjmením a doplněním jedinečného kódu, který mu byl ze strany žalobkyně předem poskytnut. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů i insolvenčního rejstříku. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaný však podmínky smlouvy řádně neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru nebylo hrazeno ničeho. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč. smluvní pokuta je v každém jednotlivém případě dle smlouvy splatná ve lhůtě do 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč. Náhrada nákladů byla podle smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě do 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení.2. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou první splátky splatné dne 23.8.2024 v délce 65 dnů došlo k datu 28. 10. 2024 k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4 smlouvy se zesplatněním celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 85 248,43 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Pokud tak neučiní, dle bodu 6.5 smlouvy vzniká žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, tj. v daném případě od 30. 10. 2024 do zaplacení. V bodě 2. 2. smlouvy bylo dále sjednáno, že úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby úplné úhrady. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, ačkoliv byl k tomu vyzván.3. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k jednání konaném u zdejšího sodu dne 11. 9. 2025 se nedostavil a ani se neomluvil, ač byl řádně a včas předvolán. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 16. 7. 2024 včetně oznámení o schválení úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalovanému částku ve výši 70 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 36 měsíčních splátkách po 5 554 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný žalobkyni zaplatit, činila 199 944 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 87,69 % ročně, RPSN činila 133,12 %. Smlouva byla uzavírána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, totožnost žalovaného byla doložena kopií jeho občanského průkazu.6. Z oznámení o schválení úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému základní parametry poskytovaného úvěru, který je úvěrem spotřebitelským, bezúčelovým.7. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný na dlužnou částku nezaplatil ničeho.8. Z oznámení o zesplatnění úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně dne 28. 10. 2024 vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky v celkové výši 86 646 Kč.9. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný uvedl jako svůj pravidelný čistý měsíční příjem částku 32 210 Kč ze zaměstnání , právnická osoba, , jako své výdaje uvedl částku 10 240 Kč měsíčně sestávající ze životního minima ve výši 4 860 Kč, výdajů na bydlení ve výši 5 380 Kč. Volné zdroje žalovaného tak byly vyčísleny částkou 20 970 Kč měsíčně. Dále bylo uvedeno, že žalovaný má maturitní zkoušku, je svobodný a bydlení má u rodičů.10. Z potvrzení o platbách přijatých na účet žalovaného bylo zjištěno, že žalovaná přijal na účet č. , č. účtu, dne 29. 5. 2024 platbu ve výši 12 240 Kč, dne 7. 6. 2024 platbu ve výši 15 567 Kč a dne 9. 7. 2024 platbu ve výši 39 846 Kč.11. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že finanční prostředky ve výši 70 000 Kč byly dne 16.7.2024 odeslány na bankovní účet žalovaného č. , Anonymizováno, . Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že číslo bankovního účtu uvedené na dokladu o vyplacení úvěru je totožné s tím, které uvedl žalovaný ve smlouvě o úvěru.12. Z výpisu záznamů z registru SOLUS soud zjistil, že žalovaný nemá žádné záznamy dlužných částek.13. Z předžalobní výzvy včetně podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného pod hrozbou podání žaloby dne 25. 6. 2025 vyzvala k úhradě dlužné částky do 15 dnů od data odeslání výzvy.14. Provedeny byly všechny nezbytné důkazy, které mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci, další dokazování bylo nadbytečné. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci. Žalobkyně dne 16. 7. 2024 uzavřela s žalovaným dohodu, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 70 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 36 měsíčních splátkách po 5 554 Kč včetně smluveného úroku ve výši 87,69 % ročně. Žalovaný úvěr čerpal, ale následně se dostal do prodlení s úhradou první splátky a k datu 28. 10. 2024 došlo k zesplatnění celého úvěru. Na úvěr nebylo ze strany žalovaného uhrazeno ničeho, ačkoliv k tomu byl před podáním žaloby vyzván.15. Soud právně posoudil spor za použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“).16. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.17. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Uzavření smlouvy vyplývá zejména z předložené listiny smlouvy o úvěru včetně dokumentů dokládajících kontraktační proces a z prokazatelného připsání finančních prostředků na účet žalovaného. Žalovaný podle smlouvy vystupoval jako spotřebitel a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 o. z.) žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle nichž byla žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru povinna s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Této povinnosti žalobkyně dostála, když příjmy žalovaného ověřovala z jeho bankovního účtu a doloženou lustrací ve veřejných registrech nebyly zjištěny žádné negativní záznamy stran závazků žalovaného či jeho dosavadní platební morálky.20. Soud se dále jako předběžnou otázkou zabýval platností smlouvy o úvěru stran výše sjednaných úroků a dospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o smlouvu nemravnou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, přičemž občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době