230 C 16/2026-42 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 47 883,97 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela dne 29. 11. 2023 s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , kdy na základě této smlouvy poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok v pevné výši 1 522 Kč. Dále se žalovaný zavázal hradit právní předchůdkyni žalobkyně paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím tohoto úvěru (ve výši 14 700 Kč za poskytnutí úvěru, ve výši 4 154 Kč za administrativní činnosti a vyhodnocení úvěrového případu, a ve výši 5 400 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště). Celkovou částku ve výši 55 776 se žalovaný zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč, poslední splátku byl povinen uhradit nejpozději do 29. 1. 2025. Žalovaný neplnil řádně a včas a dostal se do prodlení s úhradou dlužné částky. Na základě této skutečnosti právní předchůdkyni vzniklo právo na zaplacení jistiny úvěru ve výši 25 883,24 Kč, úroku za sjednanou dobu úvěru ve výši 1 135,27 Kč, poplatků ve výši 14 700 Kč za poskytnutí úvěru, ve výši 4 154 Kč za administrativní činnosti a vyhodnocení úvěrového případu, a ve výši 5 400 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště a dále smluvní pokuty ve výši 10 230,76 Kč, úroku vyčísleného od 30. 1. 2025 do 20. 2. 2025 z dlužné jistiny ve výši 1 065,49 Kč, zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 1 977,79 Kč. Žalobkyně požaduje rovněž zaplacení úroků z úvěru ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny ve výši 25 883,24 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 12 % ročně z částky ve výši 27 018,51 od 21. 2. 2025 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, ač k tomu byl před podáním žaloby vyzván.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k jednání se nedostavil a ani se neomluvil. Žalobkyně se k jednání dostavila. Soud tak věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tyto skutečnosti4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, a bylo prokázáno, že na listině je jako věřitel označena právní předchůdkyně žalobkyně, jako dlužník je na druhé straně označen žalovaný. V listinách je uvedeno, že celková výše spotřebitelského úvěru činí 30 000 Kč. Celková dlužná částka splatná žalovaným byla sjednána ve výši 55 776 Kč, přičemž doba trvání spotřebitelského úvěru byla sjednána na 14 měsíců. Výše měsíční splátky je uvedena na částku 3 984 Kč. Smlouva obsahuje vlastnoruční podpisy obou účastníků.5. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaný uhradil 3 platby v hotovosti, a to dne 30. 11. 2023 ve výši 3 984 Kč, dne 29. 12. 2023 ve výši 2 000 Kč a dne 30. 1. 2024 ve výši 3 000 Kč.6. Z předžalobní výzvy ze dne 17. 7. 2025 s podacím lístkem bylo prokázáno, že zástupce žalobkyně poslal žalovanému téhož dne předžalobní výzvu.7. Z přílohy č. , hodnota, smlouvy o postoupení pohledávek – seznamu pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným, byla předmětem postoupení na žalobkyni.8. Po skutkové stránce soud věc posoudil následovně.9. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému v hotovosti částku ve výši 30 000 Kč, žalovaný pak v průběhu času poskytnuté částky postupně splácel a celkem zaplatil 8 984 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. Žalovaný uvedenou částku ani po této výzvě neuhradil.10. Věc byla posouzena podle právních předpisů platných v době uskutečnění právního jednání, tedy dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Uzavření smlouvy vyplývá zejména z předložené listiny smlouvy o úvěru včetně dokumentů dokládajících kontraktační proces. Žalovaný podle smlouvy vystupoval jako spotřebitel a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 o. z.) žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle nichž byla žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru povinna s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Této povinnosti žalobkyně dostála, když příjmy žalovaného ověřovala z jeho bankovního účtu a doloženou lustrací ve veřejných registrech nebyly zjištěny žádné negativní záznamy stran závazků žalovaného či jeho dosavadní platební morálky.15. Soud se dále jako předběžnou otázkou zabýval platností smlouvy o úvěru stran výše sjednaných úroků a dospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o smlouvu nemravnou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, přičemž občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně, přičemž dohodnutá výše úroků (ve výši 73 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, byl odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 navázal jeho rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, v němž Nejvyšší soud dodal, že občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně citovaný rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).16. V daném případě byla smlouva uzavřena mezi podnikající osobou a spotřebitelem, nikoliv mezi fyzickými osobami, a to na dobu 14 měsíců. Nejednalo se tak o krátkodobý závazek, který by mohl být vyvažován vyšší úrokovou sazbou. Ve smlouvě o úvěru byla sjednána úroková sazba ve výši 8 % ročně, nicméně s ohledem na stanovené poplatky spojené se sjednáním úvěru, které žalovaný dle smlouvy povinen rovněž uhradit, činila RPSN 272,44 %. Porovná-li soud takto stanovenou úrokovou sazbu s daty České národní banky z databáze ARAD, podle kterých úroková sazba spotřebitelských úvěrů činila v listopadu 2023 v průměru 9,27 % ročně, vyplývá z toho, že sjednaná úroková sazba v daném případě je cca téměř třicetkrát vyšší než výše obvyklá. Překročení nejvyšš