30 C 8/2026-72 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 73 512,50 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který měl být spolu s úrokem ve výši 68,34 % p. a. splacen ve 48 měsíčních splátkách po 3 062 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem březen 2025. Smlouva o úvěru byla dle tvrzení žalobkyně uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, konkrétně prostřednictvím e-mailové komunikace, kdy žalovaný smlouvu podepsal svým jménem, příjmením a doplněním jedinečného kódu, který mu byl ze strany žalobkyně předem poskytnut. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů i insolvenčního rejstříku. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaný však podmínky smlouvy řádně neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru žalovaný uhradil částku ve výši 3 062 Kč, a to dne 28. 3. 2025. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč. Smluvní pokuta byla v každém jednotlivém případě dle smlouvy splatná ve lhůtě do 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč. Náhrada nákladů byla podle smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě do 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení.2. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou první splátky splatné dne 17. 4. 2025 v délce 65 dnů došlo k datu 22. 6. 2025 k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4 smlouvy se zesplatněním celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 58 251,98 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Pokud tak neučiní, dle bodu 6.5 smlouvy vzniká žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, tj. v daném případě od 24. 6. 2025 do zaplacení. V bodě 2. 2. smlouvy bylo dále sjednáno, že úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby úplné úhrady. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, ačkoliv byl k tomu vyzván.3. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k jednání konaném u zdejšího sodu dne 11. 9. 2025 se nedostavil a ani se neomluvil, ač byl řádně a včas předvolán. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 19. 2. 2025 včetně dodatku č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalovanému částku ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 3 062 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný žalobkyni zaplatit, činila 146 976 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 68,34 % ročně, RPSN činila 95,37 %. Smlouva byla uzavírána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, totožnost žalovaného byla doložena kopií jeho občanského průkazu.6. Z oznámení o schválení úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému základní parametry poskytovaného úvěru, který je úvěrem spotřebitelským, bezúčelovým.7. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný uvedl jako svůj pravidelný čistý měsíční příjem částku 28 000 Kč ze zaměstnání u zaměstnavatele , právnická osoba, ., jako své výdaje uvedl částku 9 636 Kč měsíčně sestávající ze životního minima ve výši 4 860 Kč, výdajů na bydlení ve výši 4 676 Kč a ostatní ve výši 100 Kč. Volné zdroje žalovaného tak byly vyčísleny částkou 17 364 Kč měsíčně. Dále bylo uvedeno, že žalovaný má maturitní zkoušku, je svobodný a bydlení má v družstevním bytě.8. Z výpisu záznamů z registru SOLUS a NRKI soud zjistil, že žalovaný nemá žádný záznam v registru SOLUS a v registru NRKI má evidován dluh po splatnosti ve výši 12 445 Kč.9. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný na dlužnou částku zaplatil dne 28. 3. 2025 pouze 3 062 Kč, přičemž tato částka byla započtena na první splátku.10. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalovaný na bankovní účet č. , č. účtu, dne 19. 2. 2025 obdržel částku ve výši 50 000 Kč.11. Z výzev k zaplacení ze dne 19. 5. 2025 a ze dne 17. 6. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně měla žalovaného vyzvat k úhradě dlužné částky a měla jej upozornit na možnost zesplatnění úvěru.12. Z oznámení ze dne 22. 6. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně měla úvěr zesplatnit k tomuto dni.13. Z předžalobní výzvy včetně podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného pod hrozbou podání žaloby dne 27. 1. 2026 vyzvala k úhradě dlužné částky.14. Z výpisu z běžného účtu č. , č. účtu, v měsíci prosinec 2024 a listopad 2024 bylo zjištěno, že žalovaný od společnosti , právnická osoba, . obdržel částky ve výši 43 834 Kč a 29 751 Kč.15. Provedeny byly všechny nezbytné důkazy, které mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci, další dokazování bylo nadbytečné. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci. Žalobkyně dne 19. 2. 2025 uzavřela s žalovaným dohodu, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 48 měsíčních splátkách po 3 062 Kč včetně smluveného úroku ve výši 68,34 % ročně. Žalovaný úvěr čerpal, ale následně se dostal do prodlení s úhradou první splátky a k datu 22. 6. 2025 došlo k zesplatnění celého úvěru. Na úvěr bylo ze strany žalovaného uhrazeno pouze 3 062 Kč, ačkoliv byl před podáním žaloby vyzván k úhradě celé dlužné částky.16. Soud právně posoudil spor za použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“).17. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.18. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.20. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Uzavření smlouvy vyplývá zejména z předložené listiny smlouvy o úvěru včetně dokumentů dokládajících kontraktační proces a z prokazatelného připsání finančních prostředků na účet žalovaného. Žalovaný podle smlouvy vystupoval jako spotřebitel a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 o. z.) žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle nichž byla žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru povinna s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Této povinnosti žalobkyně dostála, když příjmy žalovaného ověřovala z jeho bankovního účtu a doloženou lustrací ve veřejných registrech byl zjištěn nízký dluh po splatnosti ve výši 12 445 Kč.21. Soud se dále jako předběžnou otázkou zabýval platností smlouvy o úvěru stran výše sjednaných úroků a dospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o smlouvu nemravnou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, přičemž občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrým