11 C 250/2020-56 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 6 338 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila skutečností, že dne 1. 5. 2007 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně – [právnická osoba] (dále jen PF) s žalovaným smlouvu, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že peněžní prostředky vrátí společně se souhrnným poplatkem 5 568 Kč. Vše se žalovaný zavázal splatit v 53 týdenních splátkách po 256 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas; celkem na dluh zaplatil 7 230 Kč. Ke dni 24. 8. 2018 činila dlužná částka na jistině 6 338 Kč. Na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a 24. 8. 2018 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po zaslání předžalobní upomínky. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky ustanovení § 115a občanského soudního řádu, rozhodl soud v nepřítomnosti účastníků. 4. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení“). Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení je dána zvláštní příslušnost, kdy osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být žalována v jiném členském státě, pokud předmět sporu nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o něž se jedná, byl nebo měl být splněn. S ohledem, že místo plnění závazku bylo v České republice, soud uzavřel, že má pravomoc rozhodnout ve věci. Pokud jde o hmotné právo, je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 4 odst. 1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ Nařízení Řím I“), podle kterého v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno tak, že smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. V daném případě měla v době uzavřené smlouvy žalobkyně jako poskytovatel služby bydliště, resp. místo ústřední správy (viz čl. 19 Nařízení Řím I), v České republice. Rozhodné je právo české. 5. Soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce ze dne 1. 5. 2007 [číslo] uzavřené mezi PF a žalovaným soud zjistil, že žalovanému poskytla PF částku 8 000 Kč za poplatek ve výši 5 568 Kč. Výše uvedené částky se žalovaný zavázal splatit v 53 týdenních splátkách po 256 Kč. Ze smluv o postoupení pohledávky ze dne 19. 6. 2015 a 24. 8. 2018 včetně příloh, a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015 a 17. 9. 2018 včetně kopií podacích archů, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni ke dni 24. 8. 2018. Z výzvy k plnění ze dne 10. 7. 2019 včetně kopie podacího archu, soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k plnění dlužné částky v celkové výši 6 338 Kč. 6. Při právním hodnocení věci soud prvního stupně věc posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“), zejména § 39, § 657 a 658. 7. Dle § 39 ObčZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 8. Dle § 657 ObčZ smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 9. Dle § 657 odst. 1,2 ObčZ při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Při půjčce nepeněžité lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věcí lepší jakosti, zpravidla téhož druhu. 10. Soud vzal za prokázané, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce mezi žalovaným a PF. Žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, které měl vrátit společně s poplatkem 5 568 Kč S ohledem na skutečnost, že žalovaný nevrátil poskytnutou půjčku řádně a včas, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 770 Kč (žalovaný celkem podle žalobkyně zaplatil na dluh částku 7 230 Kč). 11. Soud se zabýval dále souhrnným poplatkem, který byl v případě smlouvy o půjčce 5 568 Kč. Soud souhrnný poplatek posoudil podle obsahu ujednání a odpovídá úroku z půjčky, kdy ekonomickou podstatou a účelem úroku z půjčky či úvěru je poskytnutí protiplnění, úplaty, ceny za přenechání peněžitých prostředků na danou půjčku na určitou dohodnutou dobu. Souhrnný poplatek je dle svého účelu úrokem jakožto cenou za poskytnutí finančních prostředků. V případě půjčky byla sjednána splatnost v 53 týdenních splátkách, tedy v délce 371 dní. Tedy v případě smlouvy je úrok 69,6 % na 371 dní, tedy roční úrok je 68,47 %. 12. Dle rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 - Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.„ V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatné.“ 13. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004 Při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je podle trestního zákona to, co lze pokládat již za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného ve smyslu § 253 odst. 1 trestního zákoníku. Poskytnutí půjčky peněz s úrokem dosahujícím 70% a více za rok pak takový hrubý nepoměr zakládá. 14. Dle usnesení ze dne 22. dubna 2003, sp. zn. 5 Tdo 248/2003 – Ke spáchání trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 TrZ se nevyžaduje, aby lichvářskou povahu měla samotná půjčená peněžní částka (jistina), kterou má dlužník vrátit, ale postačí, má-li takovou povahu třeba jen sjednaný lichvářský úrok (např. ve výši 66 % ročně), který je příslušenstvím pohledávky vzniklé půjčkou peněz. 15. Soud s ohledem na výše uvedené vyhodnotil ujednání smlouvy o půjčce upravující souhrnný poplatek jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy a nárok žalobkyni na souhrnný poplatek nepřiznal. Soud tak odečetl od poskytnuté jistiny 8 000 Kč částku dle žalobkyně žalovaným již uhrazenou 7 230 Kč a zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 5 568 Kč. 16. Vzhledem k tomu, že je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu, je dle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku povinná zaplatit žalobkyni i úrok z prodlení v jeho výši odpovídající § 1 vládního nařízení číslo 142/1994 Sb. v platném znění, když úrok z prodlení požadovala v tomto rozsahu. 17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. V řízení byl převážně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků. 18. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal soud důvody.