16 C 77/2020-90 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou dne 17. 12. 2018 Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku požadovala žalobkyně, aby jí žalovaný zaplatil 14 220 Kč a úrok z prodlení z této částky za dobu od 1. 10. 2018 do zaplacení ve výši 9 % ročně. Vymáhaná částka 14 220 Kč představuje součet nároků vzniklých na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 19. 12. 2015, podle které žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, jež jí žalovaný řádně a včas nevrátil ve lhůtě splatnosti, to je 30. 9. 2018, a nezaplatil sjednaný úrok a administrativní poplatek. 2. Věc byla postoupena Okresnímu soudu v Karviné jako soudu místně příslušnému na základě pravomocného usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 1. 2020, č. j. 9 C 63/2019-55. 3. V průběhu řízení žalobkyně upřesnila žalobní tvrzení a zároveň omezila svůj žalobní požadavek, tj. vzala žalobu zpět co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14 220 Kč za dobu od 1. 10. 2018 do zaplacení. V souladu s ustanovením § 96 odst. 2 věty první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bylo řízení o zaplacení úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14 220 Kč za dobu od 1. 10. 2018 do zaplacení zastaveno, a to usnesením ze dne 24. 8. 2020, č. j. 16 C 77/2020-64, které nabylo právní moci 30. 9. 2020, ve spojení s usnesením ze dne 6. 4. 2021, č. j. 16 C 77/2020-83, které nabylo právní moci 11. 5. 2021. Předmětem sporu zůstal nárok na zaplacení částky 14 220 Kč, což je součet dlužné jistiny ve výši 8 349,96 Kč, úroku ve výši 1 992,01 Kč a administrativního poplatku ve výši 3 878,03 Kč. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal pasivní. 5. Soud věc projednal a rozhodl na jednání dne 25. 6. 2021 konaném v nepřítomnosti účastníků i zástupce žalobkyně, kteří, ač řádně a včas předvolání, se k soudu bez omluvy nedostavili a o odročení jednání nepožádali. Soud tak v daném případě postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. 6. Soud, vycházeje z obsahu spisu a z provedených listinných důkazů, jež byly přiloženy k žalobě, zjistil tyto rozhodné skutečnosti. 7. Dne 19. 12. 2015 byla mezi žalobkyni jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným uzavřena písemná smlouva o úvěru [číslo] (dále též jen„ Smlouva o úvěru“), jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky (příloha č. 1 Smlouvy o úvěru). Touto Smlouvou o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč (úvěr) a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit celkové náklady spojené s poskytnutím úvěru ve výši 7 030 Kč, které představují odměnu úvěrující za úvěr a zahrnují veškeré náklady spojené s poskytnutím úvěru. Celková částka, kterou byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni do 390 dnů od poskytnutí úvěru, činila 17 030 Kč a byla splatná v pravidelných 13 měsíčních splátkách ve výši 1 310 Kč, a to v hotovosti k rukám osoby zmocněné k přebírání jednotlivých splátek úvěrující. (Zjištěno ze skenu smlouvy o úvěru [číslo] [rok] [číslo] ze dne 19. 12. 2015 včetně smluvních podmínek – přílohy č. 1 Smlouvy o úvěru.) 8. Žalobkyně v souladu se Smlouvou o úvěru a na základě žádosti žalovaného ze dne 19. 12. 2015 o čerpání úvěru vyplatila žalovanému dne 19. 12. 2015 finanční hotovost ve výši 10 000 Kč a žalovaný peníze přijal. (Zjištěno ze skenu žádosti žalovaného o čerpání úvěru ze dne 19. 12. 2015 a výdajového dokladu ze dne 19. 12. 2015) 9. Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce (advokáta JUDr. [jméno] [příjmení]) zaslala žalovanému dne 21. 2. 2018 výzvu k neprodlené úhradě dlužné částky ve výši 14 220 Kč ze Smlouvy o úvěru, tj. předžalobní upomínku ze dne 21. 2. 2018 (Zjištěno z kopie výzvy k úhradě – předžalobní upomínky ze dne 21. 2. 2018 včetně potvrzení o podání ze dne 21. 2. 2018) 10. Žalobkyně tvrdila, že jí žalovaný uhradil na základě Smlouvy o úvěru pouze částku 2 810 Kč, přičemž z tohoto plnění bylo 1 650,04 Kč započítáno na úhradu jistiny úvěru a zbytek ve výši 1 159,96 Kč na úhradu úroku a administrativního poplatku, jež byly zahrnuty v jednotlivých měsíčních splátkách. 11. Žalobkyně dále tvrdila, že v souladu s obecně závaznými předpisy pro poskytování spotřebitelských úvěrů se snažila ověřit platební možnosti žalovaného, a to tak, že jí žalovaný doložil svůj pravidelný příjem, zároveň ověřila, že na jeho majetek není vedena exekuce. 12. Soud po zhodnocení těchto skutečností má za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 19. 12. 2015 Smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne 19. 12. 2015 peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit odměnu za úvěr ve výši 7 030 Kč, tj. zaplatit žalobkyni celkem 17 030 Kč, a to pravidelnými 13 měsíčními splátkami ve výši 1 310 Kč, dosud však uhradil jen 2 810 Kč. K úhradě vymáhaných pohledávek ve výši 8 349,96 Kč (jistina úvěru) a ve výši 3 878,03 Kč (administrativní poplatek) s úrokem z úvěru ve výši 1 992,01 Kč byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 21. 2. 2018 v souladu s § 142a odst. 1 o. s. ř. 13. Při právním posouzení věci vyšel soud z toho, že Smlouvu o úvěru lze hodnotit jako smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jenž nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“). Smlouva o úvěru je současně smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni 19. 12. 2015, který platil do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon č. 145/2010 Sb.“). Dne 1. 12. 2016 nabyl účinnosti nový zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. Podle § 164 nového zákona o spotřebitelském úvěru platí, že není-li dále stanoveno jinak řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. Protože Smlouvu o úvěru uzavřeli žalobkyně a žalovaný před účinností nového zákona o spotřebitelském úvěru, řídí se práva a povinnosti z ní vyplývající výhradně zákonem č. 145/2010 Sb. a v otázkách, které tento zákon neupravuje, ustanoveními občanského zákoníku (o. z.). 14. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 15. Z ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 145/2020 Sb. pak vyplývá, že není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 9 nesplnil. 16. Následkem porušení povinnosti vyplývající z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je absolutní neplatnost takové smlouvy ve smyslu § 580 o. z., v němž je stanoveno, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Absolutní neplatnost nastává přímo ze zákona a znamená neplatnost právního jednání od samého počátku; na právní jednání se tedy hledí jakoby nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního jednání nevznikají žádná práva ani povinnosti. 17. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila soudu žádné relevantní důkazy prokazující, že před uzavřením Smlouvy o úvěru posoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, a svou neúčastí na jednání zabránila soudu, aby jí v tomto směru poskytl poučeni ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., nutno dovodit, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně splnění zákonné povinnosti podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. Soud proto dovodil, že Smlouva o úvěru je absolutně neplatná, přičemž následkem této neplatnosti je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž tu byl platný závazek, kdy podle ustanovení § 2991 o. z. platí, že ten, kdo získal majetkový prospěch plněním z neplatné smlouvy, je povinen toto bezdůvodné obohacení vydat ochuzenému. 18. Bylo-li v řízení prokázáno, že žalovaný získal od žalobkyně na základě absolutně neplané Smlouvy o úvěru peněžní částku 10 000 Kč a dosud jí vydal pouze 2 810 Kč, pak má povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 7 190 Kč. Soud proto rozsudečným výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 190 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., a rozsudečným výrokem II. žalobu ve zbylém rozsahu, tj. ohledně částky 7 030 Kč, jako nedůvodnou zamítl. 19. Výrok III.