26 C 418/2021-109 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou původně Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 2. 11. 2020 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 13 357,32 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 375,73 Kč, s 22,68 % úrokem a s 8,05% úrokem z prodlení od 12. 2. 2017 do zaplacení z částek, jak jsou tyto uvedeny ve výrocích I. a II. rozsudku. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že předmětnou pohledávku nabyla od původního věřitele [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Tato společnost uzavřela dne 20. 5. 2015 se žalovaným smlouvu [číslo] na základě které vydala žalovanému kreditní kartu s úvěrem ve výši 15 000 Kč, který měl žalovaný splácet spolu se sjednaným úrokem v měsíčních splátkách ve výši 5 % čerpaného úvěru. Žalovaná však úvěr řádně nesplácel, proto banka od úvěrové smlouvy odstoupila ke dni 30. 11. 2016. V období od 25. 4. 2019 do 20. 11. 2019 uhradil žalovaný 823,40 Kč. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 10 957,32 Kč, poplatků ve výši 2 400 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 375,73 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K nařízenému jednání se předvolaný zástupce žalobkyně ani žalovaný nedostavili, ačkoliv byli řádně a včas předvoláni. Zástupce žalobkyně svou neúčast omluvil, žalovaný nikoliv. Soud proto rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle ust. § 101 odst. 1 o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, produktových podmínek revolvingového úvěru a kreditní karty účinných od 1. 3. 2015, všeobecných produktových podmínek účinných od 31. 12. 2013, žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 20. 5. 2015, smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] ze dne 20. 5. 2015 včetně dispozic ke smlouvě, sazebníku poplatků platného od 1. 3. 2015, úrokového lístku platného od 11. 7. 2016, výpisů ke kreditní kartě za dobu od 20. 5. 2015 do 30. 11. 2016, platební historie (smlouva [číslo]), výpovědi smlouvy ze dne 1. 12. 2016 včetně podacího poštovního archu z téhož dne, rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2015, seznamu [číslo] postupovaných pohledávek ze dne 8. 2. 2017, oznámení postoupení pohledávky ze dne 13. 2. 2017, seznamu odeslaných oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 2. 2017 včetně evidenčního lístku poštovného, předžalobní upomínky ze dne 8. 3. 2017, seznamu odeslaných předžalobních výzev ze dne 9. 3. 2017 včetně evidenčního lístku poštovného a vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 7. 12. 2021. Jiné důkazy nebyly v řízení navrhovány. 5. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkových stav: ze smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 20. 5. 2015 mezi [právnická osoba] jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným. Žalovanému byl poskytnut úvěrový rámec ve výši 15 000 Kč, žalovaný se zavázal splácet úvěr včetně úroku ve výši 23,88 % ročně (dle dispozic ke smlouvě) formou měsíčních splátek ve výši minimálně 5% z úvěrového rámce. V žádosti o smlouvu z téhož dne žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem dosahuje 29 179 Kč, je zaměstnán na nižší vedoucí pozici u [právnická osoba], jiný zdroj příjmu nemá, příjmy celé domácnosti činí 50 000 Kč měsíčně, o jakýchkoliv výdajích se žalovaný nezmiňuje. Z vyjádření procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 7. 12. 2021 bylo zjištěno, že banka hodnotila úvěruschopnost individuálně, vycházela přitom z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti ze dne 20. 5. 2015, které byly ověřovány provedením kontroly informací v interních a externích databázích, dotazy na bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík apod. Příjem klienta byl ověřen pouze z žádosti o úvěr, výdaje byly vypočteny na základě částky životního minima klienta dle nařízení vlády, normativních nákladů na bydlení a bylo přihlédnuto k výši měsíčních splátek dosavadních závazků. Z výpisu z úvěrového účtu a z platební historie bylo zjištěno, že žalovaný uhradil v období od 29. 6. 2015 do 11. 5. 2016 celkem 11 splátek po 750 Kč a jednu splátku ve výši 823 Kč, žalovaný úvěr čerpal v období od 25. 5. 2015 do 1. 9. 2015, kdy jsou evidovány tři příkazy k úhradě přes internetové bankovnictví, a to ve výši 6 800 Kč, 1 000 Kč a 400 Kč, dále poplatky za tyto příkazy ve výši 136 Kč, 20 Kč a 8 Kč, platba kartou ve výši 1 550 Kč a dva výběry hotovosti z bankomatu ve výši 5 000 Kč a 1 600 Kč, tj. celkem 16 514 Kč. [příjmení] od této úvěrové smlouvy odstoupila dopisem ze dne 1. 12. 2016, kdy k tomuto datu činil dluh 15 556,45 Kč a vyzvala žalovaného k úhradě této částky ve lhůtě do 12. 12. 2016. Tento dopis byl dle poštovního podacího archu odeslán na adresu žalovaného dne 1. 12. 2016. Dopisem ze dne 13. 2. 2017, který byl odeslán na adresu žalovaného dne 21. 2. 2017, oznámila [právnická osoba] žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni. Tato skutečnost je prokázána i rámcovou smlouvou o postupování pohledávek ze dne 22. 12. 2015 uzavřenou mezi [právnická osoba], jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, kdy seznam pohledávek [číslo] ze dne 8. 12. 2017 postoupených dle shora uvedené rámcové smlouvy obsahuje i v řízení uplatněnou pohledávku za žalovaným. O úhradu dlužné částky byl žalovaný upomínán žalobkyní předžalobní upomínkou ze dne 3. 3. 2017, která byla dne 8. 3. 2017 odeslána na adresu žalovanému. Z dalších čtených listin neučinil soud žádná skutková zjištění. 6. Žaloba se jeví soudu důvodnou toliko částečně, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Soud má za to, že smlouva o vydání kreditní karty jako smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná. Soud posoudil tuto smlouvu jako absolutně neplatnou s ohledem na ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 25. 2. 2013. V řízení nebylo prokázáno, že by před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, kdy se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Povinností věřitele bylo údaje tvrzené žalovaným si ověřit, zkoumat finanční minulost žalovaného v insolvenčním či exekučním rejstříku. Potvrzení žalovaného, že údaje jím uváděné jsou pravdivé, nemůže účinně nahradit povinnost věřitele aktivně si ověřovat informace poskytnuté žalovaným. Dle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle soudu se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud nucen přihlédnout i bez námitky žalovaného. V době, kdy toto ustanovení nabylo platnosti i v době, kdy nabylo účinnosti, byl účinný zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen obč. zák.), dle kterého relativní neplatnost právního úkonu byla dána pouze v případech stanovených v § 40a tohoto zákona. Jelikož v ust. § 40a obč. zák. není tento důvod neplatnosti uveden a ani v ust. § 9 odst. 1 zákona [číslo] není výslovně uvedeno, o jaký dluh neplatnosti právního úkonu se jedná, nelze než dospět k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní. [příjmení] při zjišťování výše příjmů žalovaného vycházela pouze z jim učiněné deklarace v žádosti o úvěr, kterou nijak neověřovala. Výdaje žalovaného taktéž nebyly nijak zjišťovány, banka vycházela z částky životního minima, a z normativních nákladů na bydlení. 7. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná a uplatněný v tomto řízení nárok by mohl být částečně posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) Žalovaný na základě neplatné smlouvy převzal od předchůdkyně žalobkyně částku ve výši 16 514 Kč. Jedná se o výběry hotovosti z bankomatu (6 600 Kč), platbu kartou (1 550 Kč) a příkazy k úhradě v internetovém bankovnictví (8 200 Kč) včetně poplatků za tyto příkazy (164 Kč). Žalovaný do doby ukončení smluvního vztahu uhradil dle výpisů z účtu celkem 9 073 Kč. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanou částkou a uhrazenými splátkami, tj. v částce 7 441 Kč ke dni 30. 11. 2016. Soud však zohlednil i žalobkyní tvrzené platby žalovaného v roce 2019 v celkové výši 823,40 Kč. Ke dni vyhlášení