16 C 313/2021-40 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se podanou žalobou, doručenou soudu dne 21. 6. 2021, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit částku 22 898 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 78,21 Kč za dobu od 24. 12. 2020 do 17. 6. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 898Kč za dobu od 18. 6. 2021 do zaplacení. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalovaného ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 4. 2020, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 15 000 Kč splatný do 24 měsíců, kdy výše jednotlivých splátek byla uvedena ve splátkovém kalendáři. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal k úhradě dlužné částky a poplatku za poskytnutí ve výši 495 Kč. Žalovaný si jedenkrát prodloužil splatnost aktuálně splatné splátky o jeden měsíc, kdy za takovéto prodloužení splatnosti je účtován poplatek ve výši 1 485 Kč, jehož výše je uvedena ve Smlouvě. Žalovaný uhradil jen 1 121 Kč a dosud dluží částku 22 898 Kč tvořenou jistinou ve výši 14 374 Kč, poplatkem za prodloužení splatnosti„ korunovým odkladem“ ve výši 1 485 Kč, úrokem v celkové výši 3 675 Kč, náklady na vymáhání ve výši 560 Kč a smluvní pokutou ve výši 2 804 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného k plnění žalovaného nároku vyzvala marně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 8. 1. 2023 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Ze smlouvy o úvěru označené identifikačním číslem klienta [číslo] ze dne 29. 4. 2020, předsmluvních informací, potvrzení o platbě, splátkového kalendáře, výpisu z účtu, sazebníku poplatků, rozpisu plateb, upomínek a předžalobní výzvy s dokladem odeslání byl zjištěn následující skutkový stav. Smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným, a to na dálku prostřednictvím internetových stránek žalobkyně na adrese [webová adresa], žalobkyně dne 29. 4. 2020 odeslala podpisový kód [číslo] formou sms zprávy na telefon žalovaného, kód byl stejného dne žalovaným použit k podpisu smlouvy, žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč výplatou na jeho bankovní účet, splatnost úvěru byla stanovena v 24 měsíčních splátkách, žalovanému vznikla povinnost současně s úvěrem splatit žalobkyni i poplatek za korunový odklad, poskytnutí úvěru, celkem se zavázal žalobkyni vrátit částku 20 640 Kč, k výplatě částky úvěru došlo dne 29. 4. 2020 převodem na účet žalovaného, žalovaný dne 2. 6. 2020 splatil žalobkyni částku 1 120 Kč, dne 30. 6. 2020 částku 1 Kč, jiné úhrady na úvěr neprovedl. Smlouva ani jiná k důkazu předložená listina neobsahovala údaje o majetkových poměrech žalovaného a o způsobu ověření jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu výzvou ke splacení celého dluhu dne 23. 11. 2020 ve výši 20 964 Kč ve lhůtě do 14 dnů od sepsání výzvy. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu následně již předžalobní výzvou ze dne 30. 4. 2021 s tím, že dluh v kapitalizované výši 22 898 Kč měl být uhrazen do 30 dnů od sepsání výzvy na ve výzvě uvedený účet žalobkyně. Výzva byla žalovanému odeslána poštou dne 3. 5. 2021 na adresu jeho trvalého bydliště. 4. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy byla existence tvrzené smlouvy zjištěna. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Podle u § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. V projednávané věci z tvrzení žalobkyně a předložených listin však nikterak nevyplývá, že by se věřitel (žalobkyně) před podpisem smlouvy o úvěru zabýval otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by soud zjistil, že věřitel provedl postup splňující kritéria odborné péče, a že objektivně získal informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele (žalovaného) a mohl tak relevantně zhodnotit, zda je žalovaný schopen řádně úvěr splácet bez negativních zásahů do svých majetkových a společenských poměrů. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že věřitel neposoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je tedy neplatná, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního úkonu, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalovaného plnila na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyni vznikl nárok na vrácení částky 15 000 Kč, což je částka, která byla žalovanému vyplacena. Pokud žalovaný před podáním žaloby žalobkyni zaplatil 1 121 Kč, toto plnění je třeba odpočítat od nároku žalobkyně, a to bez formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly (§ 2992 o. z.). S ohledem na výše uvedené bylo žalobě vyhověno pouze co do částky 13 879 Kč (rozdíl mezi poskytnutými peněžními prostředky a úhradou žalovaného). Ve zbývajícím nároku ve výši 9 001 Kč byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ohledně příslušenství pohledávky soud uzavřel, že teprve předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, kterou žalobkyně prokazatelně odeslala na adresu žalovaného dne 3. 5. 2021, jak se podává z podacího archu odeslané doporučené pošty. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalovanému doručena nejpozději dne 6. 5. 2021, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Žalovaný byl povinen dluh žalobkyni do 30 dnů od vyhotovení výzvy ze dne 30. 4. 2021, tj. ke dni 30. 5. 2021, jelikož tak neučinil, dostal se dne 31. 5. 2021 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše ke dni vzniku prodlení byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení od 18. 6. 2021, žalobním návrhem je soud vázán, a proto úrok z prodlení přiznal