111 C 281/2024-60 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 161,03 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný mohl čerpat úvěr do výše 10 000 Kč, žalovaný nesplácel úvěr dle dohody, právní předchůdce postoupil pohledávku dne 1. 4. 2024 na žalobkyni. Žalovaný byl k úhradě žalované částky vyzván před podáním žaloby, k úhradě ani částečně nedošlo.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, kdy předvolání k jednání společně s žalobou mu bylo doručeno dne 5. 9. 2024 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil, ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně i v nepřítomnosti žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Dne 22. 10. 2018 byla mezi žalovaným jako klientem nepodnikající fyzickou osobou a , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále také jen „banka“ nebo „původní věřitel“) jako bankou uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru. Žalovaný smlouvu podepsal vlastnoručním podpisem. Banka se zavázala poskytnou úvěr ve výši limitu do 10 000 Kč na bankovním účtu žalovaného č. , č. účtu, , úrok činil , Anonymizováno, % ročně, nebyla sjednána žádná pravidelná splátka, celý úvěr měl být splacen do jednoho roku ode dne, kdy se začal čerpat. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník poplatků banky účinné ke dni uzavření smlouvy. Údaje o věřiteli a o úvěru byly uvedeny ve formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který byl žalovaným vlastnoručně podepsán. Z žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 22. 10. 2018 soud zjistil, že banka při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání shora uvedené smlouvy vyšla z jeho příjmu ověřeného z běžného účtu a zprávy zaměstnavatele ve výši , částka, , šlo o jeho jediný příjem, žalovaný byl , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , bydlel , Anonymizováno, , byl , Anonymizováno, , pracovním poměr měl sjednaný do , datum, , nesplácel jiné finanční produkty, neplatil žádný nájem. Žádal o poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč. Z výpisu účtu bylo zjištěno, že ke dni 1. 12. 2023 dlužil žalovaný bance úvěr v nesplacené částce 11 161,03 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 3. 2024 soudu zjistil, že banka jako postupitel postoupila společnosti , Anonymizováno, , IČO , IČO zainteresované společnosti 0/0, jako postupníkovi pohledávku za žalovaným, pohledávka byla označena v příloze smlouvy a její postoupení bylo žalovanému bankou písemně oznámeno dopisem ze dne 9. 4. 2024. Žalobkyně dne 10. 4. 2024 vyhotovila předžalobní výzvu, v níž vyzvala žalovaného k úhradě částky 17 230,57 Kč ve lhůtě do sedmi dnů od odeslání výzvy. Výzva byla dne 11. 4. 2024 odeslána poštou na aktuální místo trvalého pobytu žalovaného.4. Skutkový stav byl soudem právně posouzen tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dle § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o úvěru, která byla uzavřena jako spotřebitelský úvěr vycházeje z definice spotřebitelského úvěru uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Smlouva byla dle § 588 o. z. posouzena jako absolutně neplatná. Závěr o neplatnosti právního jednání soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo a to, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla sjednána protiprávně. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, musel se soud zabývat tím, zda věřitel dostál své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr pak mohl poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V projednávané věci z tvrzení žalobkyně a předložených listin však nikterak nevyplývá, že by se věřitel před podpisem smlouvy o úvěru zabýval otázkou schopnosti spotřebitele v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy řádně. Dle provedeného dokazování věřitel vyhodnotil schopnost a možnost žalovaného spotřebitelský úvěr řádně splácet nedostatečně. Jediný příjem žalovaného činil , částka, měsíčně. Výdaje do výpočtu nebyly zařazeny žádné, ani na bydlení (byť by bydlel , Anonymizováno, . Poměry žalovaného tímto způsobem nemohly být zjištěny věrohodně a dostatečně. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by soud zjistil, že věřitel objektivně získal informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele a mohl tak relevantně zhodnotit, zda je žalovaný schopen řádně úvěry splácet bez negativních zásahů do svých majetkových a společenských poměrů. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, se musí podle soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda tento jako spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně žádnou důkazní písemností nedoložila, že povinnost zkoumat schopnost žalovaného úvěr řádně splácet byla splněna. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně zcela nedostatečně zkoumal a prověřoval otázku příjmů a výdajů žalovaného, čímž nesplnil nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi ním a žalovaným je tedy neplatná a k této skutečnosti je soud povinen přihlížet dle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť smlouva je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního jednání, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni, která dle § 1879 a násl. o. z. byla ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele, proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalovaného bylo plněno na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyni vznikl nárok na vrácení částky 11 161,03 Kč, což je částka, která byla žalovanému vyplacena. V rozsahu požadavku na zaplacení smluvního úroku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ohledně příslušenství pohledávky soud uzavřel, že teprve předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, kterou žalobkyně prokazatelně odeslala na adresu žalovaného dne 11. 4. 2024, jak se podává z podacího archu odeslané doporučené pošty. Při aplikaci domněnky obsažené v §