111 C 310/2024-49 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 23. 5. 2024 domáhala po žalovaném zaplatit částku 18 848 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému peníze ve výši 16 000 Kč, úvěr byl splatný 9. 7. 2023, žalovaný se se splácením úvěru dostal do prodlení, vznikla mu tak povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši , Anonymizováno, % z jistiny za každý den prodlení. Pohledávka byla ke dni 5. 1. 2024 písemnou smlouvou postoupena žalobkyni, žalovaný na svůj dluh nic nezaplatil, na předžalobní výzvu nereagoval.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, předvolání i žaloba byly doručeny ke dni 21. 9. 2024 náhradní formou doručení dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.3. Po dokazování provedeném přečtením listinných důkazů, soud zjistil následující skutkový stav. Dne 9. 6. 2023 byla uzavřena smlouva o úvěru číslo , tel. číslo, dle obsahu smlouvy měl žalovaný (fyzická nepodnikající osoba) jako klient získat od věřitele , právnická osoba, IČO , IČO, (dále také jen „věřitel“) úvěr ve výši 5 000 Kč splatný do 9. 7. 2023, úrok sjednán nebyl. Úvěr měl být vyplacen na účet č. , č. účtu, . Žalovaný smlouvu podepsal kódem odeslaným dne 9. 6. 2023 v sms zprávě na telefonní číslo , tel. číslo, Ve smlouvě bylo uvedeno, že při prodlení klienta se zaplacením je povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši , Anonymizováno, % z jistiny za každý dne prodlení, pokuta byla splatná den následující po dni prodlení. Přílohou smlouvy byly obchodní podmínky věřitele , Anonymizováno, . Dne 13. 6. 2023 byl mezi účastníky uzavřen dodatek smlouvy, který měnil výši úvěru na částku 16 000 Kč. Žalovaný dodatek podepsal kódem odeslaným dne 13. 6. 2023 v sms zprávě na telefonní číslo , tel. číslo, Částka 11 000 Kč byla dne 13. 6. 2023 převedena z účtu věřitele na účet žalovaného uvedený ve smlouvě o úvěru. Převod částky 5 000 Kč žalobkyně nedoložila. Z účtu žalovaného byla na účet věřitele odeslána dne 9. 6. 2023 částka 0,01 Kč. Věřitel odeslal dne 15. 1. 2024 na adresu trvalého pobytu žalovaného výzvu k úhradě dluhu ve výši 18 996,79 Kč ve lhůtě do 29. 1. 2024. Mezi věřitelem a žalobkyní byla uzavřena dne 13. 11. 2023 Rámcová smlouva o postoupení pohledávek. Dne 5. 1. 2024 byla mezi nimi uzavřena Dílčí smlouva o postoupení pohledávek, která obsahovala identifikaci žalované pohledávky. Postoupení pohledávky oznámil původní věřitel (tj. postupitel) žalovanému v dopise ze dne 11. 1. 2024 odeslaném poštou dne 15. 1. 2024 na adresu trvalého pobytu žalovaného. Dopisem ze dne 29. 4. 2024 advokát žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve výši 18 964 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 747,54 Kč ve lhůtě do 9. 5. 2024, jinak bude podána soudní žaloba, dopis byl žalovanému odeslán poštou dne 30. 4. 2024 na adresu trvalého pobytu. V řízení nevyšlo najevo, že k úhradě žalované částky byť částečně došlo.4. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. V dané věci byla žalobkyně nadaná aktivní věcnou legitimací k vymáhání žalovaného nároku, kdy na základě postoupení pohledávky dle § 1879 o. z. byla nositelkou tvrzeného hmotného práva, které bylo předmětem řízení. Provedenými důkazy byla existence tvrzené smlouvy zjištěna. Smlouva o úvěru je smluvním typem tzv. konsensuálního charakteru - to znamená, že předmětná smlouva je sjednána již samotným uzavřením dohody o poskytnutí peněžních prostředků, a ne jejich reálným poskytnutím. V projednávané věci však byla dle § 588 o. z. absolutně neplatná. Závěr o neplatnosti právního jednání soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo a to, že smlouva o spotřebitelském úvěru (viz definice spotřebitelského úvěru uvedená v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) byla sjednaná protiprávně. Vzhledem k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, tj. v době uzavření smlouvy, musel se soud zabývat tím, zda věřitel dostál své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr pak mohl poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V projednávané věci z tvrzení žalobkyně a předložených listin však nikterak nevyplývá, že by se věřitel před podpisem smlouvy o úvěru zabýval otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by soud zjistil, že věřitel provedl postup splňující kritéria odborné péče, a že objektivně získal informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele (žalovaného) a mohl tak relevantně zhodnotit, zda je schopen řádně úvěr splácet bez negativních zásahů do svých majetkových a společenských poměrů. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že věřitel neposoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (úvěr) s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi věřitelem a žalovaným je tedy neplatná a k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, neboť soudu předložená smlouva je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního jednání působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního jednání nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního jednání, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni (právnímu nástupci věřitele) proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalovaného bylo plněno na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná, žalobkyně však prokázala výplatu pouze částky 11 000 Kč. Žalobkyni proto vznikl nárok na vrácení částky 11 000 Kč. Pokud žalovaný na dluh nic nezaplatil, tak žalobkyni nadále dluží částku 11 000 Kč, o kterou se obohatil a je povinen tuto žalobkyni vrátit. V rozsahu požadavku na zaplacení částky 7 848 Kč a smluvního úroku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ohledně příslušenství pohledávky soud uzavřel, že zesplatňující výzva ze dne 11. 1. 2024 byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, kterou věřitel prokazatelně odeslal na známou adresu žalovaného dne 15. 1. 2024. Žalovaný byl dle pokynu žalobkyně povinen dluh zaplatit do 29. 1. 2024. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalovanému doručena nejpozději dne 18. 1. 2024, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání žalované (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Žalovaný byl povinen dluh žalobkyni zaplatit ve výzvě určené lhůtě do 29. 1. 2024. Jelikož tak neučinil, dostal se dne 30. 1. 2024 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ke dni 30. 1. 2024 činila zákonná výše úroku z prodlení 14,75 % dlužné částky ročně. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení byla žaloba pro nedůvodnost zamítnuta.5. O náhradě nák