26 C 37/2024-100 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 28. 2. 2024 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 14 750,91 Kč spolu 8,5 % úrokem z této částky od 1. 2. 2024 do zaplacení a s 8,5 % úrokem z prodlení z této částky od 1. 2. 2024 do zaplacení. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že dne 17. 7. 2020 uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru, na základě které se žalovanému zavázala na jeho běžný účet č. , č. účtu, , který byl zřízen na základě rámcové smlouvy o poskytování platebních služeb ze dne 8. 1. 2018, poskytnout kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně smlouvu o úvěru vypověděla a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu dne 30. 7. 2021 přičemž smlouva byla ukončena ke dni 10. 10. 2021. Žalovaný úvěr vyčerpal a žalobkyni jej nesplatil, celková dlužná částka činí 10 310,29 Kč na jistině, ke které byly následně připsány úroky ve výši 1 931,57 Kč, úroky z prodlení ve výši 196,76 Kč a poplatky ve výši 950 Kč (ke dni 31. 12. 2021). Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že primárně vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru. Prohlášení žalovaného o výši mzdy bylo ověřeno na základě pohybů na účtu žalovaného. Ohledně výdajové stránky rozpočtu žalovaného vycházela žalobkyně z prohlášení žalovaného, pracovala rovněž s historií transakcí na účtu žalovaného za období od 16. 1. 2020 do 15. 7. 2020. Údaj o neexistenci stávajících závazků byl potvrzen nahlížením do databáze BRKI.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: dohody o ukončení smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 8. 10. 2019, ze dne 17. 7. 2020, žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne 22. 6. 2020, předsmluvních informací ke spotřebitelskému úvěru, smlouvy o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru ze dne 17. 7. 2020, ceníku finančních operací a služeb, sazebníku pro kontokorentní úvěry pro fyzické osoby, obchodních podmínek ke smlouvě o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru, rámcové smlouvy o poskytování platebních služeb ze dne 8. 1. 2018, protokolu o nastavení autorizace elektronických podmínek ze dne 2. 8. 2017, dohody o změně hesla pro elektronickou správu účtů ze dne 11. 9. 2019, karty klienta, FIO CCB Report, tabulek posouzení ze dne 16. 7. 2020 a ze dne 2. 8. 2019, výpisů z účtu č. , č. účtu, za období od 15. 1. 2020 do 30. 6. 2020, přehledu úroků z úvěru, přehledu úroků z prodlení, přehledu poplatků, přehledu debetních transakcí a přehledu splácení, přehledu transakcí se zůstatky, výpovědi úvěrové smlouvy a výzvy k úhradě dluhu ze dne 30. 7. 2021 včetně doručenky, výzvy k plnění ze dne 14. 10. 2022 včetně doručenky. Jiné důkazy nebyly v řízení navrhovány.4. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkových stav: z rámcové smlouvy o poskytování platebních služeb bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 8. 1. 2018 mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně se zavázala poskytovat žalovanému platební služby na bankovním účtu č. , č. účtu, , současně byla zřízena žalovanému služba internetbanking a byly mu předány přístupové údaje k této službě. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi účastníky dne 17. 7. 2020, a to prostřednictvím služby internetbanking. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr na jeho běžném účtu ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit a dále zaplatit úrok dle sazebníku, přičemž ke dni uzavření smlouvy tento činil 14,3 % ročně. Téhož dne účastníci uzavřeli dohodu o ukončení smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřené dne 8. 10. 2019. Dopisem ze dne 30. 7. 2021 vypověděla žalobkyně žalovanému smlouvu o kontokorentním úvěru ze dne 17. 7. 2020 ke dni 10. 10. 2021 a požádala ho o vyrovnání debetního zůstatku na jeho běžném účtu, který ke dni 26. 7. 2021 činil -9 999,43 Kč. Tento dopis byl dle doručenky odeslán žalovanému jako doporučená zásilka a k jeho uložení došlo dne 4. 8. 2021. O úhradu dlužné částky byl žalovaný žalobkyní upomínán v předžalobní upomínce ze dne 14. 10. 2022, která byla dle doručenky odeslána žalovanému jako doporučená zásilka a k jejímu uložení došlo dne 17. 10. 2022. Z přehledu transakcí se zůstatky na účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od 17. 7. 2020 do 31. 12. 2021 bylo zjištěno, že naposledy od doby uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru byl na tomto účtu vykazován kreditní zůstatek dne 12. 7. 2021, a to ve výši 783 Kč. Po tomto datu byly provedeny výběry hotovosti z bankomatu, platby kartou a úhrady poplatků za výběry z bankomatu v celkové výši 13 682,43 Kč a na účet bylo vloženo 3 600 Kč.5. Z přehledu pohybů na účtu č. , č. účtu, za období od 16. 1. 2020 do 30. 6. 2020 bylo zjištěno, že na účet byla poukazována mzda ve výši 16 492,50 Kč v únoru, 16 439,50 Kč v březnu, 16 459 Kč v dubnu, 5 440 Kč v květnu (a nemocenská ve výši 11 024 Kč) a 16 596,50 Kč v červnu 2020. Součet všech debetních položek v jednotlivých měsících od února do června 2020 činil: 16 533 Kč, 18 416 Kč, 16 778 Kč, 24 497 Kč a 19 176 Kč. V hotovosti bylo z účtu vybráno v těchto měsících: 3200 Kč, 2 400 Kč, 3 500 Kč, 8 700 Kč a 5 300 Kč. Platby kartou v obchodech v těchto měsících dosahovaly výše: 2 387 Kč, 2 292 Kč, 1 434 Kč, 3 757 Kč a 1 475 Kč. Součet odchozích plateb v těchto měsících činil: 9 461 Kč, 12 392 Kč, 10 688 Kč, 9 710 Kč a 9 968 Kč. Ze žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru bylo zjištěno, že tuto podal žalovaný žalobkyní v elektronické formě dne 22. 6. 2020. Žalovaný v této žádosti prohlásil, že jeho čistá mzda činí 18 000 Kč měsíčně od zaměstnavatele , právnická osoba, , nemá žádné závazky, jeho nezbytné výdaje (bydlení, obživa, zdravotní péče, vzdělání, doprava apod.) činí 10 000 Kč měsíčně. Z listiny označené jako FIO CCB Report bylo zjištěno, že žalobkyně ohledně žalovaného činila dotaz do registru BRKI dne 16. 7. 2020, kdy bylo zjištěno, že žalovaný v té době splácel úvěr poskytnutý dne 2. 1. 2020, přičemž v květnu a červnu 2020 se dostal do prodlení se splátkami, dále čerpal kontokorentní úvěr s limitem 5 000 Kč. Z tabulek posouzení ze dne 16. 7. 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně při vyhodnocování úvěruschopnosti žalovaného, a to pokud se jedná o jeho pravidelné výdaje, rozdělila výdaje na nezbytné a zbytné, přičemž mezi nezbytné zařadila platby za bydlení ve výši 8 500 Kč, za dopravu 331 Kč, za péči o zdraví 67 Kč a za jídlo 2 428 Kč, jak rovněž částku odpovídající 2 % neurčených karetních plateb a 20 % hotovostních výdajů. Nezbytné výdaje tak činily 11 325 Kč, zbytné výdaje 2 471 Kč, neurčené platby činily 7 225 Kč a hotovostní výdaje 5 044 Kč.6. Žaloba se jeví soudu důvodnou toliko částečně, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Soud má za to, že smlouva o kontokorentním úvěru jako smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná a jedná se o tom o neplatnost absolutní, k níž je soud povinen přihlédnout i bez námitky žalovaného. Dle soudu nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostala svým povinnostem stanoveným v ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a že by řádně zjišťovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních závazků. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, dle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda nedošlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Tyto články směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.7. Žalobkyně, pokud se jedná o zkoumání příjmů žalovaného, vycházela z jeho prohlášení v žádosti o poskytnutí úvěru a z výpisu z jeho běžného účtu, což soud považuje za dostatečné. Naopak soud má za to, že pravidelné výdaje žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem. Primárně žalobkyně vycházela z údajů získaných z výpisů z běžného účtu a tyto dále zpracovala v tzv. tabulce posouzení. Žalobkyně však nebyla schopna v rámci řízení