20 C 213/2025-44 — Okresní soud v Karviné

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 1. 4. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 115 645,85 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že dne 12. 2. 2018 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, . V té se žalobkyně zavázala poskytnout peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč na úvěrový účet žalovaného č. , č. účtu, , které měl žalovaný splatit v pravidelných 108 měsíčních splátkách po 2 803 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 219 382,97 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění výzvou ze dne 20. 1. 2025. Žalovaný dlužnou částku ani přes výzvu nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil na jednání soudu dne 23. 9. 2025 tak, že navrhuje její zamítnutí. Půjčku si vzal, ale dle jeho názoru žalobkyně dostatečným způsobem neověřovala jeho úvěruschopnost.3. Ve věci bylo nařízeno jednání na 23. 9. 2025 a soud ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti omluvené žalobkyně a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).4. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 12. 2. 2018 se podává, že žalovaný požádal o úvěr ve výši 175 000 Kč. V žádosti uvedl, že žije sám ve státním/obecním bytě, má příjem ve výši 15 785 Kč a nemá žádné výdaje.5. Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 12. 2. 2018 bylo zjištěno, že banka jako úvěrující se zavázala žalovanému jako úvěrovanému poskytnout úvěr ve výši 200 000 Kč, a to na úvěrový účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 803 Kč, když poslední splátka měla být splatná dne 22. 2. 2027. Úroková sazba byla sjednána ve výši 9,6 % ročně a RPSN činilo 10,47 %. Smlouva byla podepsána zástupcem žalobkyně a žalovaným.6. Z výpisů z úvěrového účtu za období od 12. 2. 2018 do 31. 12. 2023 se podává, že žalovaný dne 12. 2. 2018 načerpal úvěr ve výši 200 000 Kč, přičemž již část první splátky hradil po splatnosti. Splátky po celou dobu trvání úvěrového vztahu nehradil řádně ani včas.7. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období od 8. 8. 2017 do 31. 1. 2018 se podává, že žalovaný měl pravidelným příjem ze zaměstnání. Z účtu nejsou patrné žádné pravidelně výdaje žalovaného.8. Z protokolu o zkoumání úvěrové schopnosti se podává způsob posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně. Žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 15 785 Kč a výdajů ve výši 0 Kč, když zohlednila životní náklady a normativní náklady na bydlení ve výši 5 947 Kč.9. Žalobkyně vyhotovila ve dnech 30. 8. 2022, 2. 4. 2023 a 1. 5. 2024 výzvy, ve kterých vyzývala žalovaného k uhrazení dlužných splátek. O odeslání výzev žalobkyně nepředložila soudu žádný důkaz.10. Výzvou ze dne 2. 6. 2024 informovala žalobkyně žalovaného o okamžité splatnosti úvěru. O odeslání výzvy žalobkyně nepředložila soudu žádný důkaz.11. Výzvou k plnění ze dne 20. 1. 2025, odeslané žalovanému téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě částky 133 245,67 Kč, a to do 5 dnů ode dne doručení výzvy.12. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z., na základě které žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 200 000 Kč. Tuto smlouvu soud s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně vystupovala při uzavírání smlouvy v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele, považuje za smlouvu spotřebitelskou, na kterou dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru účinný od 1. 12. 2016 (dále jen „zákon“). Bylo tedy nezbytné posoudit, zda žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle názoru soudu žalobkyně výše uvedené povinnosti nedostála. Žalobkyně soudu předložila pouze výpisy z běžného a úvěrového účtu a dokument o posouzení úvěruschopnosti klienta. Co se týče výdajů žalovaného, pak není reálné, aby měla výdaje ve výši 0 Kč, jak uvedl v žádosti (i s ohledem na to, že uvedl, že žije sám ve státním/obecním bytě). Toto sdělení by tak na straně žalobkyně mělo vést z důslednějšímu zjišťování a ověřování jeho výdajů. Žalobkyně se dle názoru soudu řádným způsobem nezabývala zkoumáním výdajové stránky žalovaného a spokojila se toliko s jeho prohlášením a se sociodemografickými údaji, které nic nevypovídají o skutečných výdajích žalovaného, a to navíc za situace, kdy sám žalovaný neuvedl žádné své pravidelné výdaje. Není tak zřejmé, z čeho přesně žalobkyně při poskytnutí úvěru žalovanému vycházela. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena o potřebě dalších tvrzení a důkazů o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku právě z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného.13. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Podle § 87 odst. 1 věty prvé a druhé zákona je proto smlouva o úvěru neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona a k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Žalovaný jako spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Žalobkyně tak má nárok na vrácení jistiny úvěru, ponížené o plnění, která žalovaný na základě neplatné smlouvy žalobkyni již poskytl. Žalovaný na částku 200 000 Kč již uhradil 219 382,97 Kč, a žalobkyni tak nadále nic nedluží, neboť bezdůvodné obohacení v rozsahu zaplacené částky vydal.14. S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.15. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný, který byl ve věci plně procesně úspěšný, se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.