20 C 235/2025-38 — Okresní soud v Karviné

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 30. 4. 2025 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 61 729,47 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že s žalovanou uzavřela dne 22. 9. 2024 smlouvu o hotovostním úvěru č. , hodnota, . V té se žalobkyně zavázala poskytnout peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč na bankovní účet žalované č. , č. účtu, , které měla žalovaná splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 004 Kč, a to včetně poplatku za zprostředkování úvěru ve výši 1 200 Kč. Žalovaná na svůj dluh uhradila 3 873 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění výzvou ze dne 27. 3. 2025. Žalovaná dlužnou částku ani přes výzvu nezaplatila.2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že v současné době nemá finanční prostředky na jednorázovou úhradu dluhu a s ohledem na svou finanční situaci není schopná ani navrhnout splátkový kalendář.3. Ve věci bylo nařízeno jednání na 5. 11. 2025. Soud ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti omluvených účastnic řízení a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 22. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně se dle této smlouvy zavázala poskytnou žalované peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč, a to na bankovní účet žalované č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit částku 120 410,49 Kč tvořenou jistinou, poplatkem ve výši 1 200 Kč a úrokem ve výši 15,49 % ročně, a to v pravidelných 120 měsíčních splátkách po 1 004 Kč. Splatnost poslední splátky byla stanovena na 20. 9. 2034. Smlouva obsahovala dále obecná ustanovení týkající se uzavření smlouvy, splacení zápůjčky a důsledků prodlení. Smlouva je podepsána zástupcem žalobkyně a u podpisu žalované je uveden číselný kód 850097.5. Dle potvrzení o vyplacení úvěru č. , hodnota, ze dne 31. 3. 2025 byla na účet č. , č. účtu, zaslána částka 60 000 Kč pod VS , var. symbol, .6. Z potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta ze dne 31. 3. 2025 se podává, že žalovaná uvedla příjem ve výši 26 000 Kč a výdaje ve výši 5 000 Kč. Uvedla, že žije v nájmu s partnerem a nemá žádnou vyživovací povinnost. Příjem žalované měla žalobkyně ověřit bankovním výpisem a ověřený příjem činil 23 578 Kč. Žalobkyně žalovanou prověřila v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a v bankovním a nebankovním registru.7. Z úvěrové zprávy se podává, že žalovaná měla jednu odmítnutou žádost o splátkový kontrakt, a to ze dne 13. 3. 2024.8. Ze sdělení , právnická osoba, ze dne 16. 10. 2025 vyplývá, že majitelem a jedinou disponující osobou účtu č. , č. účtu, je žalovaná a že dne 22. 9. 2024 byla na účet poukázána částka 60 000 Kč.9. Ze splátkového kalendáře se podává, že žalovaná uhradila celkem 3 873 Kč.10. Výzvou k plnění ze dne 27. 3. 2025, odeslanou žalované dne 31. 3. 2025, byla žalovaná vyzvána k úhradě částky 63 537,35 Kč, a to do 5. 4. 2025.11. Z dalších listinných důkazů předložených žalobkyní soud pro nadbytečnost nečiní žádná skutková zjištění.12. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z., na základě které žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr v celkové výši 60 000 Kč. Tuto smlouvu soud s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně vystupovala při uzavírání smlouvy v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele, považuje za smlouvu spotřebitelskou, na kterou dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru účinný od 1. 12. 2016 (dále jen „zákon“). Bylo tedy nezbytné posoudit, zda žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle názoru soudu žalobkyně výše uvedené povinnosti nedostála. Žalobkyně soudu nepředložila žádné důkazy, vyjma potvrzení o prověření úvěruschopnosti a úvěrové zprávy, ze kterých by vyplývalo, prověřila úvěruschopnost žalované. Není tak zřejmé, z čeho přesně žalobkyně při poskytnutí úvěru žalované vycházela. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena o potřebě dalších tvrzení a důkazů o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku právě z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalované.13. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalované. Podle § 87 odst. 1 věty prvé a druhé zákona je proto smlouva o úvěru neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona a k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Žalovaná jako spotřebitel je povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Žalobkyně tak má nárok na vrácení jistiny úvěru, ponížené o plnění, která žalovaná na základě neplatné smlouvy žalobkyni již poskytla. Žalovaná na částku 60 000 Kč již uhradila 3 873 Kč, tudíž je povinna vrátit žalobkyni částku 56 127 Kč. Tato částka byla tedy žalobkyni v I. výroku tohoto rozsudku přiznána spolu se zákonnými úroky z prodlení podle § 1970 o. z., a to ve výši požadované žalobkyní. Žalovaná byla prokazatelně vyzvána k úhradě dlužné částky až předžalobní výzvou žalobkyně ze dne 27. 3. 2025 s termínem splnění do 5. 4. 2025, tudíž jí náleží úroky z prodlení od 6. 4. 2025 do zaplacení. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť nárok na tyto částky vyplývá z absolutně neplatné smlouvy.14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. na základě úspěchu ve věci tak, že žalovaná je k jejich náhradě povinna žalobkyni, která byla ve věci úspěšná v rozsahu 66,4 % (žalobkyně byla úspěšná co do 83,2 % a neúspěšná co do 16,8 % z předmětu řízení včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí). Náklady řízení žalobkyní účelně vynaložené činí částku 3 070 Kč a představují zaplacený soudní poplatek ve výši 2 470 Kč a náklady řízení uplatněné v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl v řízení zastoupen a nedoložil výši hotových výdajů, náleží dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky částka 300 Kč za každý úkon. Žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení za dva úkony (sepis žaloby a předžalobní výzvy) v celkové výši 600 Kč.15. Na základě výše uvedeného tedy přiznal soud žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 66,4 % z částky 3 070 Kč, tedy ve výši 2 038,48 Kč.16. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách.