20 C 244/2025-44 — Okresní soud v Karviné

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 21. 5. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 88 859,39 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně dne 28. 5. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru. V té se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, a to v hotovosti, které měl žalovaný uhradit v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 4 537 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 14 637 Kč. Pohledávka byla ke dni 27. 1. 2025 postoupena žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění výzvou ze dne 16. 4. 2025. Žalovaný dlužnou částku ani přes výzvu nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Podáním ze dne 17. 9. 2025 pak žalobkyně doplnila tvrzení týkající se prověřování úvěruschopnosti žalovaného tak, že uvedla, že žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány. Majetková situace žalovaného byla doložena prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek a právní předchůdkyně žalobkyně si žalovaného prověřila v insolvenčním rejstříku.4. Ve věci bylo nařízeno jednání na 15. 10. 2025, přičemž žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).5. Z žádosti o spotřebitelský úvěr – zákaznické karty ze dne 28. 5. 2022 se podává, že žalovaný žádal o úvěr ve výši 30 000 Kč. Uvedl, že pracuje jako strojník s čistým příjmem ve výši 25 514 Kč a že další příjem v domácnosti je ve výši 18 500 Kč. Své měsíční výdaje uvedl ve výši 4 200 Kč na externí splátky, 1 460 Kč na interní splátky a 4 000 Kč ostatní výdaje. Uvedl, že žije v nájmu a nemá žádnou vyživovací povinnost.6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 5. 2022 bylo zjištěno, že byla sepsána mezi věřitelem společností , právnická osoba, a žalovaným jako dlužníkem. Věřitel se zavázal dlužníkovi poskytnout úvěr ve výši 50 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaný se zavázal věřiteli vrátit částku 108 868 Kč, a to v 24 měsíčních splátkách po 4 537 Kč.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně jako postupník koupila od postupitele pohledávku za žalovaným, pohledávka byla identifikována v příloze smlouvy.8. V oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 1. 2025 postupitel oznámil žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni. Oznámení bylo odesláno žalovanému dne 27. 2. 2025.9. Výzvou k plnění ze dne 16. 4. 2025, odeslané žalovanému téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě částky 101 903,22 Kč, a to do 1. 5. 2025.10. Z dalších listinných důkazů předložených žalobkyní soud pro nadbytečnost nečiní žádná skutková zjištění.11. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z., na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v celkové výši 50 000 Kč. Tuto smlouvu soud s ohledem na postavení účastníků, kdy právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala při uzavírání smlouvy v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele, považuje za smlouvu spotřebitelskou, na kterou dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru účinný od 1. 12. 2016 (dále jen „zákon“). Bylo tedy nezbytné posoudit, zda právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně výše uvedené povinnosti nedostála. Žalobkyně soudu nepředložila žádné důkazy, vyjma smlouvy o úvěru a zákaznické karty, ze kterých by vyplývalo, že právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Není tak zřejmé, z čeho přesně právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí úvěru žalovanému vycházela. Žalobkyně byla poučena o nutnosti předložit důkazy ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku právě z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného, avšak žádné další důkazy nenavrhla.12. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Podle § 87 odst. 1 věty prvé a druhé zákona je proto smlouva o úvěru neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona a k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Žalovaný jako spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Žalobkyni, která dle § 1879 a násl. o. z. byla ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele, proto vzniklo právo na vrácení jistiny úvěru, ponížené o plnění, která žalovaný na základě neplatné smlouvy žalobkyni již poskytl. Žalovaný na částku 50 000 Kč již uhradil 14 637 Kč, tudíž je povinen vrátit žalobkyni částku 35 363 Kč. Tato částka byla tedy žalobkyni v I. výroku tohoto rozsudku přiznána spolu se zákonnými úroky z prodlení podle § 1970 o. z., a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný byl prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky až předžalobní výzvou žalobkyně ze dne 16. 4. 2025 s termínem splnění do 1. 5. 2025, takže žalobkyni přísluší úroky z prodlení od 2. 5. 2025 do zaplacení. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť nárok na tyto částky vyplývá z absolutně neplatné smlouvy. Rovněž byl zamítnut požadavek na úrok z prodlení z přiznané částky předcházející datu 2. 5. 2025, kdy žalovaný nebyl v prodlení s úhradou dlužné částky, a ve výši převyšující výši stanovenou nařízením vlády č. 351/2013 Sb.13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch a žalovanému prokazatelně v tomto řízení žádné náklady nevznikly.14. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách.