20 C 278/2025-40 — Okresní soud v Karviné

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 26. 8. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 902 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně dne 7. 7. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . V té se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti, které měl žalovaný uhradit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 8 400 Kč. Pohledávka byla ke dni 25. 3. 2025 postoupena žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění výzvou ze dne 17. 7. 2025. Žalovaný dlužnou částku ani přes výzvu nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ve věci bylo nařízeno jednání na 17. 12. 2025, přičemž žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).4. Z žádosti po úvěr ze dne 7. 7. 2023 se podává, že žalovaný žádal o úvěr ve výši 30 000 Kč. Uvedl, že má příjem ve výši 30 881 Kč, výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč, výdaje na dopravu a jídlo ve výši 12 000 Kč, srážky ze mzdy ve výši 1 086 Kč a ostatní výdaje ve výši 3 000 Kč. Uvedl, že bydlí u rodičů a má jednu vyživovací povinnost. Exekučně je u něj vymáhaná částka 90 000 Kč.5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 7. 7. 2023 bylo zjištěno, že byla sepsána mezi věřitelem společností , právnická osoba, ) a žalovaným jako dlužníkem. Věřitel se zavázal dlužníkovi poskytnout úvěr ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaný se zavázal věřiteli vrátit částku 22 302 Kč, a to v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč.6. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 22. 6. 2023 se podává, že žalovaný byl zaměstnán jako řidič s průměrným měsíčním příjmem ve výši 30 881 Kč, přičemž mu ze mzdy byly činěny srážky ve výši 1 086 Kč.7. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný na úvěr uhradil celkem 8 400 Kč.8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně jako postupník koupila od postupitele pohledávku za žalovaným, pohledávka byla identifikována v příloze smlouvy. Žalobkyně za postoupené pohledávky uhradila kupní cenu.9. V oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 4. 2025 postupitel oznámil žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni. O odeslání oznámení žalobkyně nepředložila žádný důkaz.10. Výzvou k plnění ze dne 17. 7. 2025, odeslané žalovanému téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě částky 21 989,24 Kč, a to do 1. 8. 2025.11. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z., na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v celkové výši 12 000 Kč. Tuto smlouvu soud s ohledem na postavení účastníků, kdy právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala při uzavírání smlouvy v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele, považuje za smlouvu spotřebitelskou, na kterou dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru účinný od 1. 12. 2016 (dále jen „zákon“). Bylo tedy nezbytné posoudit, zda právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně výše uvedené povinnosti nedostála. Žalobkyně soudu předložila pouze potvrzení o výši příjmu. Dle názoru soudu nebyla dostatečně prověřena pasivní stránka žalovaného, zejména to, jaké jsou jeho pravidelné výdaje (zejména na bydlení, služby). Své výdaje žalovaný žalobkyni neosvědčil žádnými listinami. Není tak zřejmé, z čeho přesně právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí úvěru žalovanému vycházela. Žalobkyně byla poučena o nutnosti předložit důkazy ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku právě z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného, avšak žádné další důkazy nenavrhla.12. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Podle § 87 odst. 1 věty prvé a druhé zákona je proto smlouva o úvěru neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona a k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Žalovaný jako spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Žalobkyni, která dle § 1879 a násl. o. z. byla ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele, proto vzniklo právo na vrácení jistiny úvěru, ponížené o plnění, která žalovaný na základě neplatné smlouvy žalobkyni, respektive její právní předchůdkyni, již poskytl. Žalovaný na částku 12 000 Kč již uhradil 8 400 Kč, tudíž je povinen vrátit žalobkyni částku 3 600 Kč. Tato částka byla tedy žalobkyni v I. výroku tohoto rozsudku přiznána spolu se zákonnými úroky z prodlení podle § 1970 o. z., a to ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný byl prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky až předžalobní výzvou žalobkyně ze dne 17. 7. 2025 s termínem splnění do 1. 8. 2025, takže žalobkyni přísluší úroky z prodlení od 2. 8. 2025 do zaplacení. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť nárok na tyto částky vyplývá z absolutně neplatné smlouvy. Rovněž byl zamítnut požadavek na úrok z prodlení z přiznané částky předcházející datu 2. 8. 2025, kdy žalovaný nebyl v prodlení s úhradou dlužné částky, a ve výši převyšující výši stanovenou nařízením vlády č. 351/2013 Sb.13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch a žalovanému prokazatelně v tomto řízení žádné náklady nevznikly.14. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách.