20 C 311/2025-41 — Okresní soud v Karviné

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 17. 7. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 920 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně dne 19. 3. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 12 000 Kč, a to na jeho bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit do 7. 12. 2024. Na svůj dluh neuhradil ničeho. Žalobkyně požadovala zaplacení jistiny ve výši 12 000 Kč a smluvního úroku ve výši 12 920 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 byla postoupena pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění výzvou ze dne 15. 1. 2025. Žalovaný dlužnou částku ani přes výzvu nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V podání ze dne 19. 11. 2025 pak žalobkyně doplnila tvrzení týkající se prověřování úvěruschopnosti žalovaného tak, že uvedla, že před uzavřením smlouvy byl žalovaný prověřován v registru SOLUS, bankovním a nebankovním registru klientských informací, v centrální evidenci exekucí a v ISIR. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho.4. Ve věci bylo nařízeno jednání na 21. 11. 2025, přičemž žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a omluvené žalobkyně a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 19. 3. 2024 bylo zjištěno, že byla sepsána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Věřitel se zavázal dlužníkovi poskytnout peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, a to na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, .6. Dle výpisu z účtu ze dne 19. 3. 2024 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně poukázala dne 19. 3. 2024 částku 12 000 Kč na účet č. , č. účtu, .7. Ze sdělení České spořitelny, a. s., ze dne 15. 10. 2025, vyplývá, že majitelem a jedinou disponující osobou účtu č. , č. účtu, je žalovaný a že dne 19. 3. 2024 byla na účet poukázána částka 12 000 Kč.8. Z výzvy ze dne 7. 12. 2024 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila úvěr žalovaného a vyzvala žalovaného k úhradě částky 25 044 Kč, a to ihned. O odeslání výzvy nepředložila žalobkyně žádný důkaz.9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2021, ve znění dodatku č. 1 ze dne 12. 12. 2021, bylo zjištěno, že žalobkyně jako postupník koupila od postupitele pohledávku za žalovaným, pohledávka byla identifikována v příloze smlouvy.10. V oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 1. 2025, odeslané žalovanému téhož dne, postupitel oznámil žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni.11. Výzvou k plnění ze dne 15. 1. 2025, odeslané žalovanému téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě částky 24 628 Kč, a to do 3 dnů.12. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla sjednána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dle ustanovení § 1842 a násl. o. z. smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. o. z. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující zavázala, že žalovanému jako úvěrovanému poskytne peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Úvěr byl žalovanému poskytnut na jeho bankovní účet. Tuto smlouvu soud s ohledem na postavení účastníků, kdy právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala při uzavírání smlouvy v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele, považuje za smlouvu spotřebitelskou, na kterou dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru účinný od 1. 12. 2016 (dále jen „zákon“). Bylo tedy nezbytné posoudit, zda právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně výše uvedené povinnosti nedostála. Žalobkyně soudu nepředložila žádné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Není tak zřejmé, z čeho přesně právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí úvěru žalovanému vycházela. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena o potřebě dalších tvrzení a důkazů o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku právě z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného.13. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Podle § 87 odst. 1 věty prvé a druhé zákona je proto smlouva o úvěru neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona a k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Žalovaný jako spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Žalobkyni, která dle § 1879 a násl. o. z. byla ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele, proto vzniklo právo na vrácení jistiny úvěru, ponížené o plnění, která žalovaný na základě neplatné smlouvy žalobkyni již poskytl. Žalovaný na částku 12 000 Kč neuhradil ničeho. Tato částka byla tedy žalobkyni v I. výroku tohoto rozsudku přiznána spolu se zákonnými úroky z prodlení podle § 1970 o. z., a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný byl prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky až předžalobní výzvou žalobkyně ze dne 15. 1. 2025 s termínem splnění do 3 dnů. Podle ustanovení § 573 o. z. se má za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Předžalobní výzvu odeslanou dne 15. 1. 2025 má tedy soud za doručenou žalovanému dne 20. 1. 2025. Za situace, kdy měla být dlužná částka uhrazena ve lhůtě 3 dnů, tedy do 23. 1. 2025, přísluší žalobkyni úroky z prodlení od 24. 1. 2025 do zaplacení. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť nárok na tyto částky vyplývá z absolutně neplatné smlouvy. Rovněž byl zamítnut požadavek na úrok z prodlení z přiznané částky předcházející datu 24. 1. 2025, kdy žalovaný nebyl v prodlení s úhradou dlužné částky a ve výši převyšující nařízení vlády č. 351/2013 Sb.14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch a žalovanému prokazatelně v tomto řízení žádné náklady nevznikly.15. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách.