109 C 75/2026-44 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby žalovaná byla zavázána zaplatit částku 32 042,19 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 14 990,57 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 % ročně a částku 340,51 Kč. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru dne 25. 11. 2024 prostřednictvím stránek www., Anonymizováno, .cz. Žalované byl poskytnut úvěr až do výše 37 500 Kč. Před uzavřením smlouvy byla řádně prověřována solventnost žalované. Žalované bylo poskytnuto 25. 11. 2024 5 500 Kč, 8. 4. 2025 2 000 Kč, 4. 5. 2025, 8 071 Kč. Žalobkyně se domáhá jistiny 14 790,87 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 199,70 Kč, smluvního úroku 17 051,62 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná zaplatila na jistinu 780,23 Kč. Ve smlouvě se účastníci dohodli na smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z jistiny úvěru. Žalobkyně požaduje pokutu za období od 17. 5. 2025 do 15. 8. 2025.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , jež měli uzavřít účastníci dne 25. 11. 2024, soud neučinil žádný závěr o skutkovém stavu, když smlouva byla soudu doručena v elektronickém formátu PDF. Na smlouvě nelze ověřit podpis žalované.4. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalovaná žalobkyni uvedla, že nemá žádné pravidelné výdaje na půjčky, pravidelné výdaje na bydlení činí 10 000 Kč, další nezbytné výdaje nemá, nemá žádné zbytné výdaje. Výše měsíčního příjmu ční 22 191 Kč. Žalovaná uvedla, že její čistý příjem činí 25 000 Kč. Bylo počítáno s regionálním koeficientem 1, rezervou pro výdaje 500 Kč. Žalobkyně vypočítala minimálně výdaje 9 860 Kč a v tomto případě disponibilní příjem žalované činí 12 100 Kč.5. Ze sdělení , právnická osoba, soud zjistil, že z účtu č. , hodnota, na účet , č. účtu, bylo 11. 12. 2024 zasláno 1 772 Kč, 13. 1. 2025 1 687 Kč (tyto částka hradila žalovaná žalobkyni), přičemž 25. 11. 2024 byla na účet , právnická osoba, z výše uvedeného účtu připsána částka 5 500 Kč, 8. 4. 2025 2 000 Kč, 5. 5. 2025 8 071,10 Kč. Soud přitom činil dotaz na , právnická osoba, , zda v období od 25. 11. 2024 do 31. 5. 2025 pod VS , var. symbol, byly zaslány na účet u , právnická osoba, , č. účtu, nějaké finanční částky a kým.6. Danou věc soud posoudil dle ustanovení § 2395 o. z. a žalobu zamítl, když žalobkyně neprokázala, že by žalobkyně a žalovaná uzavřely úvěrovou smlouvu. Žalobkyně k důkazu předložila smlouvu v elektronické podobě ve formátu PDF. Na této smlouvě však nelze ověřit podpis žalované. Smlouvu o úvěru lze uzavřít v jakékoliv formě, a to písemné, ústní či konkludentní. Ve vztahu k písemně uzavřené smlouvě je zřejmé, že takovou smlouvu lze písemně uzavřít také prostřednictvím elektronických prostředků. I v případě elektronického uzavření smlouvy je ovšem podstatnou náležitostí právního jednání elektronický podpis jednající osoby. Pokud by žalovaná samotný dokument podepsala připojením určitých dat sloužících k podpisu, je z hlediska dokazování podstatné prokázat identitu jednající osoby a integritu, tedy následnou nezměnitelnost podepsaného dokumentu. Toto v řízení prokázáno nebylo, včetně následného znemožňování upravování znění smlouvy, jak je již shora uvedeno. I kdyby bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru, jedná se o spotřebitelský vztah a je nutno tvrdit a prokázat, že před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně prověřovala solventnost žalované. Jedná se o konkrétní tvrzení, jak postupovala žalobkyně v tomto konkrétním případě, nikoliv o všeobecné tvrzení o posuzování úvěruschopnosti a dále je žalobkyně povinna tvrdit, jaké z tohoto byly učiněny závěry. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015, zejména bodu 26 však vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně o úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a to prostřednictvím dotazů například na rejstřík vedených exekucí, insolvenční rejstřík, registry bankovních, nebankovních úvěrů a podobně. Navíc nelze vycházet z žádných statistických údajů, ale pouze z příjmů a výdajů, jakých dosahuje konkrétní osoba, která žádá o úvěr. Řádné zkoumání solventnosti nebylo tvrzeno ani prokázáno a smlouva o úvěru by tak stejně byla dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná. Soud by mohl žalovanou zavázat k vydání toho, čeho se jí dostalo, buď z titulu vydání bezdůvodného obohacení, či z neplatné úvěrové smlouvy. Povinností žalobkyně by však bylo nejen tvrdit a prokázat, jaké finanční prostředky se dostaly žalované, ale také tvrdit, jaké finanční prostředky žalovaná z tvrzené smlouvy o úvěru skutečně uhradila, nikoliv jen na jistině (je tvrzeno, že na jistině bylo zaplaceno 780,23 Kč), ale také na všech úrocích, poplatcích, sankcích. Toto tvrzení žaloba neobsahuje. Soud navíc dotazem na banku ovšem za omezené období zjistil, že žalovaná na stejný VS, pod kterým jí měly být zasílány platby, hradila žalobkyni vyšší částky, než je tvrzená hrazená jistina. S ohledem na výše uvedené, tedy na nedostatek tvrzení a důkazů, když se žalobkyně k jednání u soudu nedostavila a znemožnila tak, aby byla ze strany soudu poučena dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., soud žalobu zamítl.7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto negativním výrokem dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované nevznikly prokazatelné náklady řízení.