112 C 25/2026-19 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 11. 2025 domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 4 260 Kč se zákonnými úroky z prodlení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dle smlouvy o úvěru ze dne 23. 1. 2019 poskytla žalované částku 10 000 Kč a žalovaná měla tento úvěr spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 180 Kč, celkem tedy 18 180 Kč splácet týdně po 303 Kč. Uhradila pouze 13 920 Kč a žalobkyně se domáhá zaplacení částky 4 260 Kč spolu se zákonnými úroky ode dne následujícího po splatnosti smlouvy, která nastala dne 18. 3. 2020, do zaplacení. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila schopnost žalované úvěr splácet, a to dle informací od žalované týkajících se jejích osobních a majetkových poměrů, zkontrolovala žalovanou ve všech potřebných databázích, ověřila telefonicky její zaměstnání a její platební historii a vyhodnotila aktuální finanční situaci dle jejího prohlášení o závazcích.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k soudnímu jednání se bez omluvy nedostavila. Soud proto ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a omluvené žalobkyně a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).3. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Mezi účastnicemi byla dne 23. 1. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 1 980 Kč (při zápůjční úrokové sazbě 70,89 % ročně), dále s poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, celkem tedy částku 18 180 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že v hotovosti převzala celou poskytnutou jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč. Před uzavřením smlouvy byla s žalovanou sepsána evidenční karta klienta, která obsahuje osobní údaje žalované, tedy že je vdaná, žije v nájemním bytě, neměla nikdy úvěr u žalobkyně, není zaměstnaná, dále údaje o jejich příjmech, které představují státní podporu ve výši 27 307 Kč (jedná se o dva zdroje příjmů), výdaje žalované činí 6 489 Kč na bydlení, částku 4 410 Kč jako životní minimum na ověření a 1 500 Kč na jiné životní výdaje, takže její disponibilní zůstatek činí 11 807 Kč. Dle platební historie smlouvy a tvrzení žalobkyně žalovaná uhradila v nepravidelných splátkách celkem 13 920 Kč a nedoplatek byl vyčíslen na 4 260 Kč., právnická osoba, řízení bylo prokázáno, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.). Dle této smlouvy poskytla žalobkyně žalované na její žádost úvěr ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy, a žalovaná se jej zavázala vrátit spolu s úrokem a sjednanými poplatky tak, že celkem měla zaplatit částku 18 180 Kč ve sjednaných týdenních splátkách. Žalovaná uhradila 13 920 Kč a v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by uhradila něčeho dalšího. Vzhledem k tomu, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru účinného od 1. 12. 2016, tj. v době uzavření smlouvy, musel se soud zabývat tím, zda žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z ust. § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně tvrdila, že tuto svou povinnost náležitě splnila, avšak soud má za to, že ji nesplnila dostatečně. Z evidenční karty klienta je zřejmé, že žalobkyně měla k dispozici toliko údaje o výši příjmů a výdajů zjištěných od žalované, není však zřejmé, zda tyto údaje žalobkyně ověřila a jakým způsobem (potřebnými listinami), ať již jde o výši státní podpory, tak o náklady žalované na bydlení. Rovněž nebylo prokázáno, že žalobkyně nahlížela před sjednáním úvěrové smlouvy do příslušných databází, zejména insolvenčního rejstříku či evidence exekucí, jak tvrdí. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto je třeba také prověřit, a to z hlediska analýzy aktivní i pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena o potřebě dalších důkazů o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku právě z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalované. Protože žalobkyně dle názoru soudu nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalované, má soud za to, že podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o úvěru neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věty druhé tohoto zákona. Podle ust. § 580 a § 588 o. z. se jedná o absolutní neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Plnila-li proto žalobkyně z neplatné smlouvy žalované částku 10 000 Kč, pak je žalovaná jako spotřebitel povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Žalobkyně tak má nárok na vrácení jistiny úvěru, ponížené o plnění, které podle téže smlouvy ke splnění povinnosti již poskytla. Žalovaná žalobkyni před podáním žaloby uhradila vyšší částku, než jí byla poskytnuta, takže není povinna vracet ničeho. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť uplatněné nároky mají původ v absolutně neplatné smlouvě.5. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, která měla ve věci plný procesní úspěch, prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly.