26 C 310/2025-28 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 28. 7. 2025 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 123 731,55 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 17 685,44 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 334,99 Kč za dobu od 8. 5. 2025 do 28. 7. 2025, s 12% úrokem z částky 119 811,59 Kč od 29. 7. 2025 do zaplacení s 12% úrokem z prodlení z částky 123 731,55 Kč od 29. 7. 2025 do zaplacení. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že dne 20. 10. 2020 uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , kdy před uzavřením smlouvy byla prověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byl poskytnut úvěrový rámec ve výši 120 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr včetně sjednaných úroků a poplatků splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. V době trvání smluvního vztahu žalovaný načerpal částku 373 718 Kč a uhradil částku 358 571,35 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 23. 4. 2025. Celková dlužná částka ve výši 123 731,55 Kč sestává z jistiny ve výši 119 811,59 Kč, poplatků ve výši 156 Kč, poplatků za pojištění ve výši 1 363,96 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: smlouvy č. , hodnota, ze dne 20. 10. 2020, úvěrových podmínek, formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, výpisu čerpání, splátek a úhrad, předžalobní výzvy ze dne 14. 5. 2025 včetně podacího archu ze dne 15. 5. 2025, úvěrové zprávy, výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 23. 4. 2025 včetně podacího archu ze dne 24. 4. 2025. Jiné důkazy nebyly v řízení navrhovány.4. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, - Kreditní karta , právnická osoba, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 20. 10. 2020 mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným. Úvěrující žalovanému poskytla bezúčelový revolvingový úvěr s výší rámce k čerpání 19 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 26,28 % ročně. Měsíční splátka úvěru měla činit 4 % z aktuální dlužné částky. První čerpání ve výši 18 590 Kč bylo sjednáno na zakoupení nábytku. Ve smlouvě žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, nevyživuje žádné děti, bydlí u rodičů, má učňovské vzdělání, od července 2020 je zaměstnán u , Anonymizováno, jeho čistá mzda činí 16 500 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 60 000 Kč měsíčně. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný na předmětný úvěr vyčerpal celkem 373 718 Kč včetně prvního čerpání ve výši 18 590 Kč, a uhradil celkem 358 571,35 Kč. K zesplatnění úvěru došlo dopisem žalobkyně ze dne 23. 4. 2025, kdy žalovaný byl současně vyzván k úhradě dluhu ve výši 133 772,37 Kč. Tento dopis byl odeslán žalovanému dle podacího archu dne 24. 4. 2025. O úhradu žalované částky byl žalovaný upomínán žalobkyní v předžalobní výzvě ze dne 14. 5. 2025, která byla následujícího dne odeslána žalovanému. Z úvěrové zprávy vyplývá, že se jedná o listinu vyhotovenou v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. V registru NRKI byly u žalovaného evidovány pouze jedna žádost o splátkový kontrakt ze dne 20. 10. 2020.5. Žaloba se jeví soudu jako důvodnou, avšak toliko částečně, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným, dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud má však za to, že smlouva o úvěru je neplatná, a jedná se přitom o neplatnost absolutní, k níž soud je povinen přihlédnout i bez námitky účastníků. Dle soudu nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostála svým povinnostem stanoveným v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a že by řádně zjišťovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, dle kterého články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládaný v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Tyto články směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Žalobkyně doložila úvěrovou zprávu, ze které není patrné nic ohledně příjmů či pravidelných výdajů žalovaného. Žalobkyně nijak neověřovala tvrzení žalovaného o výši příjmu a pokud se jedná o pravidelné výdaje žalovaného, tyto nezjišťovala vůbec a při výpočtu MLS vycházela pouze z částky životního minima jednotlivce a normativních nákladů na bydlení. Zvýšená pozornost úvěrujícího při zjišťování příjmů a výdajů žalovaného byla na místě i s ohledem na nulovou kreditní historii žalovaného, což odpovídá jeho nízkému věku (18 let) v době uzavírání smlouvy. Vzhledem k nedostatečným zjištěním ohledně příjmů a pravidelných výdajů žalovaného má soud za to, že úvěruschopnost žalovaného nebyla zkoumána řádně.6. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru jsou absolutně neplatná, avšak uplatněný v tomto řízení nárok mohl být částečně posouzen jako nárok na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele ve smyslu ust. § 87 odst. 1, věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o speciální ustanovení k ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Soud teprve stanoví povinnost žalovaného vrátit jistinu poskytnutého mu úvěru, žalovaný tak doposud v prodlení není a nemůže být zavázán k úhradě úroků z prodlení. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní a netvrdil nic o svých aktuálních majetkových poměrech a možnostech splácení dlužné částky, neshledal soud důvody k rozložení povinnosti žalovaného do splátek, ale zavázal jej k úhradě celé dlužné částky ve standartní lhůtě stanovené zákonem, tj. do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný na základě neplatné smlouvy čerpal finanční prostředky v celkové výši 373 718 Kč a žalobkyni uhradil částku 358 571,35 Kč a vzniklo mu tak bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu, tj. v částce 15 146,65 Kč. Žalovaný tak byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 15 146,65 Kč podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta s ohledem na shora uvedené, jelikož se jednalo o nároky vyplývající přímo z neplatně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru.7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto negativním výrokem podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.