111 C 397/2020-44 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 12. 4. 2020 domáhala po žalovaném zaplatit částku 5 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 14. 4. 2017 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO] uzavřela dne 14. 3. 2017 s žalovaným distančně prostřednictvím elektronických prostředků smlouvu o zápůjčce, žalovaný uhradil ověřovací poplatek, zápůjčka ve výši 5 000 Kč byla žalovanému odeslána na jeho bankovní účet dne 14. 3. 2017, žalovaný měl do 13. 4. 2017 věřiteli zápůjčku vrátit, žalovaný nic neuhradil a neučinil tak ani po předžalobní výzvě. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, žaloba a předvolání k jednání byly žalovanému doručeny nejméně 10 dnů před konáním jednání dne 21. 12. 2020 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou (§ 3024 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 26 odst. 1 věta druhá zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), byl v řízení dán cizí prvek, a proto se soud zabýval otázkou, zda je ve věci dána pravomoc českých soudů. Podle článku 26 bodu 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Tato konkludentní volba soudu, neboli podřízení se příslušnosti, převažuje nad všemi ostatními pravidly soudní příslušnosti. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, soud proto byl oprávněn k přezkumu své příslušnosti. Smlouva o půjčce není smlouvou o koupi movitých věcí, ani půjčkou (či zápůjčkou) na koupi movitých věcí (jedná se o bezúčelovou půjčku) a ani v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by [právnická osoba], [IČO] podnikala na území [země], na němž má žalobkyně sídlo. Aplikace ustanovení čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, proto není na místě. Příslušnost soudu tak není možno v tomto konkrétním případě určit podle speciálních ustanovení týkajících se spotřebitelských smluv, ale je nutno ji určit podle ustanovení o zvláštní příslušnosti tohoto nařízení, a to konkrétně čl. 7 odst. 1. písm. b) druhá odrážka. Dle výkladu učiněného Soudním dvorem Evropské unie v rozhodnutí ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C -533/07, je totiž pojem služba třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu, přičemž podle rozhodnutí tohoto soudu ve věci Société civile immobiliere Parodi proti Banque H. Albert de Bary et Cie, C -222/95, je za službu nutno považovat též poskytnutí úvěru. S ohledem na tyto závěry pak má soud za to, že poskytnutí půjčky (za úplatu), je možno rovněž považovat za poskytnutí služby, a je proto nutno příslušnost v této věci posoudit právě podle čl. 7 odst. 1. písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis. Podle tohoto ustanovení pak může být osoba s bydlištěm v jednom členském státě žalována v jiném členském státě, pokud nebylo dohodnuto jinak, a pokud je v tomto jiném členském státě místo, kde byly služby dle smlouvy poskytnuty. Vzhledem k tomu, že k vyplacení zapůjčené částky žalovanému došlo na území České republiky, není možno dospět k jinému závěru než tomu, že příslušnost soudů České republiky je v tomto případě dle nařízení Brusel I bis dána. Rozhodným hmotným právem je české hmotné právo, kdy při absenci volby práva (viz čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, tzv. Řím I), bylo použito pravidlo dle čl. 4 odst. 1 písm. b) citovaného Nařízení č. 593/2008, dle něhož se věc řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. 4. Po provedeném dokazování přečtením listin a to smlouvy o zápůjčce, obchodních podmínek, záznamu o provedení platby, smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení a předžalobní upomínky, učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Bez uvedení data vytvoření byla vyhotovena smlouva o zápůjčce [číslo] dle obsahu smlouvy měl žalovaný (fyzická osoba) jako klient získat od věřitele [právnická osoba], [IČO] zápůjčku ve výši 5 000 Kč splatnou do 30 dnů od poskytnutí, tj. do 13. 4. 2017, v jedné splátce ve výši 5 000 Kč Smlouva byla soudu předložena v podobě, kdy byla napsána strojově a nebyl v ní uveden podpis ani identifikační kód žádné smluvní strany, u jména a příjmení žalovaného nebylo uvedeno číslo bankovního účtu, bylo však uvedeno jeho rodné číslo. V předloženém potvrzení o bankovní transakci bylo uvedeno, že dne 14. 3. 2017 z účtu u [právnická osoba] byla odeslána částka 5 000 Kč s variabilním symbolem v podobě rodného čísla žalovaného na účet se jménem a příjmením žalovaného, ve prospěch stejného účtu byla ve stejný den připsána z účtu se jménem a příjmením žalovaného částka 1 Kč. Dne 14. 5. 2018 uzavřela [právnická osoba], [IČO] jako postupitel se [právnická osoba], [IČO], jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek. Dle čl. I. odst. 1. smlouvy byly postoupené pohledávky identifikovány v Příloze č. 1 smlouvy. Soudu předložená smlouva však Přílohu č. 1 neobsahovala. Dne 13. 8. 2018 uzavřela [právnická osoba], [IČO] jako postupitel s žalobkyní jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v postupní smlouvě v článku I odst. 1 bylo uvedeno, že postupované pohledávky jsou identifikovány v seznamu pohledávek, seznam měl tvořit Přílohu [číslo] smlouvy o postoupení. Soudu předložená smlouva však Přílohu č. 1 neobsahovala. Přechodný věřitel, tj. [právnická osoba], [IČO], dopisem ze dne 7. 8. 2018 žalovanému oznámil postoupení pohledávky žalobkyni, dopis byl poštou žalovanému odeslán na adresu bydliště dne 8. 8. 2018. Dopis původního věřitele, tj. [právnická osoba], [IČO], oznamující žalovanému postoupení pohledávky, soudu předložen nebyl. Žalovaný byl žalobkyní vyzván k plnění prostřednictvím zástupce žalobkyně dopisem ze dne 13. 1. 2020 s poučením o možnosti podání žaloby v případě nezaplacení dluhu v požadované výši 10 819,50 Kč s úrokem z prodlení ve lhůtě do sedmi dnů od doručení výzvy. Odeslání předžalobní výzvy na adresu žalovaného žalobkyně prokázala výpisem z poštovního archu ze dne 24. 1. 2020. 5. Žaloba byla zamítnuta v celém rozsahu. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2390 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Takový nárok však nevznikl žalobkyni, protože tato nebyla v řízení nadána aktivní věcnou legitimací, neboť neprokázala, že je nositelkou tvrzeného hmotného práva, o nějž v řízení šlo. Bylo na žalobkyni, aby svou aktivní věcnou legitimaci v řízení dle § 1882 odst. 1 o. z. prokázala buď předložením příslušné smlouvy o postoupení pohledávky, či předložením dokladů o vyrozumění žalovaného postupitelem o postoupení pohledávky, přičemž je nutno, aby tento notifikační úkon (kterým je dlužník vyrozuměn o postoupení pohledávky) učinil vždy postupitel, tj. osoba věřitele v době postoupení pohledávky, jak zcela zřejmě vyplývá z § 1882 odst. 1 o. z., a je rovněž současně nutno prokázat i jeho doručení dlužníkovi. Bez splnění těchto dvou okolností není možno považovat podmínky vyrozumění o postoupení pohledávky stanovené § 1882 odst. 1 o. z. za splněné. Žalobkyně svou legitimaci odvozovala z postupních smluv uzavřených dle § 1879 o. z., kdy první smlouvou měl původní věřitel postoupit pohledávku předchozímu věřiteli a ten následně druhou smlouvou současnému věřiteli, tj. žalobkyni. Ani v jedné smlouvě však nebyla obsažena identifikace tvrzené pohledávky za žalovaným. Soudu bylo předloženo jen jedno oznámení o postoupení vyhotovené přechodným věřitelem, doklady o doručení žalovanému však předloženy nebyly, pouze doklad o odeslání. Dle rozsudku NS ČR 26 Cdo 2988/2011 jsou-li účinky doručení hmotněprávního úkonu spojeny s okamžikem, kdy byla zásilka uložena u pošty, měl-li adresát takovéhoto úkonu objektivně možnost se s ní seznámit, i když tak (před jejím vrácením odesílateli) neučinil, a to bez ohledu na délku doby, po níž byla zásilka u pošty uložena, pak okolnost, že si adresát později zásilku vyzvedl (ač mu v tom dříve objektivní okolnosti nebránily), nemůže odsunout účinky doručení na dobu, kdy se s jejím obsahem skutečně seznámil. Hmotněprávní úkon je třeba p