108 C 220/2022-74 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se domáhala proti žalovanému zaplacení částky 6 140 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 7. 11. 2005 s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o půjčce [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku ve výši 15 990 Kč a to formou 39 týdenních splátek po 410 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, celkem zaplatil pouze 9 850 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015, uzavřené mezi původním věřitelem a [právnická osoba] [anonymizováno]., došlo s účinností ke dni 1. 7. 2015 k postoupení pohledávky na [právnická osoba] [anonymizováno]. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 došlo k postoupení předmětné pohledávky ze [právnická osoba] [anonymizováno]., na žalobkyni s účinností ke dni 24. 8. 2018. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 14. 9. 2018. Hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 6 140 Kč. Postoupená pohledávka se skládá z jistiny ve výši 6 140 Kč. Žalovaný do podání žaloby neuhradil na svůj dluh ničeho, ač byl žalobkyní k zaplacení vyzýván. Žalovaný je v prodlení s plněním peněžitého dluhu. 2. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne 7. 11. 2005 uzavřeli společnost [právnická osoba] (dále jen původní věřitel) a žalovaný smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě půjčil původní věřitel žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal ji vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 590 Kč formou 39 týdenních splátek. Původní věřitel jako postupitel a [právnická osoba] [anonymizováno] uzavřeli dne 19. 6. 2015 smlouvu o postoupení pohledávek, mezi nimiž se nachází také pohledávka za žalovaným. Tatáž pohledávka byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a žalobkyní dne 24. 8. 2018. Žalovanému bylo oznámení pohledávky na žalobkyni oznámeno přípise, ze dne 14. 9. 2018 a byl vyzván k úhradě dluhu žalobkyni. Oznámení mu bylo odesláno doporučenou poštovní zásilkou dne 19. 9. 2018. 3. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 657 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“) uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž základě původní věřitel půjčil žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem ve výši 5 990 Kč věřiteli vrátit formou sjednaných 39 týdenních splátek. Výše uvedená smlouva je ve smyslu § 52 téhož předpisu smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaný jednal jako spotřebitel a původní věřitel jako dodavatel. Kromě částky 10 000 Kč, která byla žalovanému fakticky půjčena, se zavázal žalovaný zaplatit také souhrnný poplatek ve výši 5 990 Kč, představující 59,90 % půjčené částky, a to formou splátek rozložených na pouhých 39 týdnů. Tento poplatek je cenou půjčky nepřiměřeně vysokou, přesahující násobně průměrnou úrokovou sazbu bank za jimi poskytované úvěry a půjčky spotřebitelům. Takový úrok je proto nutno posoudit jako hraničící s lichvou a tedy odporující dobrým mravům, jak má na mysli ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, což činí ujednání o souhrnném poplatku (úroku) neplatným, přičemž se ve smyslu § 39 téhož předpisu jedná o neplatnost absolutní. Právní předchůdce žalobkyně jako podnikatel byl založen za účelem dosahování zisku, jeho předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o půjčce bylo mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Úrok u půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel půjčky (předchůdce žalobkyně) generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o půjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalovanému, kdy ani on neočekával, že obdrží od podnikatele, podnikajícího v oblasti poskytování půjček a úvěrů, půjčky, bez toho aniž by musel platit nějakou odměnu za poskytnutí půjček. Jedná se právě o tyto okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že neplatné ujednání o úrocích nelze oddělit od zbytku smluv a absolutně neplatné jsou proto celé smlouvy o půjčce, ze kterých vzájemná práva a povinnosti stranám ani nevznikla (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2017 č. j. 15 Co 234/2017-80). Plnil-li proto původní věřitel z neplatné smlouvy o půjčce žalovanému částku 10 000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění mohlo vzniknout na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 téhož předpisu. V případě smlouvy ze dne 7. 11. 2005 (předána částka 10 000 Kč) žalovaný již věřiteli zaplatil částku 9 850 Kč. Tuto částku je třeba odpočítat od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, a to bez formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly. Proto žalovaný nadále dluží žalobkyni pouze částku 150 Kč, k jejímuž zaplacení byl žalovaný zavázán. Na žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena ve smyslu § 1879 občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 2014. Žalobkyně má také v souladu s §§ 1968 a 1970 občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 2017 právo na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, neboť žalovaný je v prodlení s plněním peněžitého dluhu v návaznosti na oznámení o postoupení dluhu. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené jako nedůvodná zamítnuta. 4. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně převážně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.