130 C 76/2023-72 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 24 989 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 4. 7. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalované poskytla úvěr ve výši 14 000 Kč, který byl splatný ve 42 měsíčních splátkách ve výši 1 195 Kč od 10. 8. 2019 za úrok ve výši efektivní úrokové sazby 158,25 % ročně. Schopnost žalované úvěr splácet byla ověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované a prostřednictvím databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti. Bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Byla také ověřena úvěrová historie žalované v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaná uhradila pouze jednu splátku ve výši 1 195 Kč dne 16. 9. 2019. Žalobkyně proto ke dni 14. 11. 2019 úvěr zesplatnila. Žalovaná částka se skládala z jistiny po zesplatnění ve výši 17 389 Kč, smluvních pokut za prodlení se třemi splátkami ve výši 1 497 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou zesplatněné jistiny ve výši 5 503 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 600 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Z listiny označené hodnocení klienta, pracovní smlouvy, mzdového výměru, výplatního lístku za květen a duben 2019, výpisu z účtu a náhledu do účtu [jméno] [příjmení] a výpisů z registru [příjmení] a NRKI soud zjistil, že žalobkyně vycházela při hodnocení schopnosti žalované splácet úvěr z celkových příjmů žalované ve výši 13 500 Kč. Na tento příjem žalobkyně započetla výdaje žalované ve výši 3 410 Kč, výdaje 2 dětí žalované ve výši 3 500 Kč, výdaje na bydlení ve výši 3 500 Kč, ostatní výdaje ve výši 500 Kč a rezervu ve výši 1 000 Kč. K těmto údajům nebyly předloženy žádné doklady. Žalovaná byla zaměstnána u [právnická osoba] na dobu určitou od 1. 3. 2019 do 31. 12. 2019 za základní hrubou mzdu ve výši 13 350 Kč měsíčně. V dubnu 2019 si vydělala 13 683 Kč čistého, v květnu 2019 si vydělala 14 114 Kč čistého. Mzda jí byla vyplácena na účet [jméno] [příjmení]. Ke dni 4. 7. 2019 byla žalovaná evidována v databázi [příjmení] s dluhem ve výši 20 170 Kč na spotřebitelském úvěru. V Nebankovním registru klientských informací nebyla žalovaná evidována. 4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru, prohlášení klienta, oznámení o schválení úvěru se splátkovým kalendářem a dodejkou, karty klienta, dokladu o vyplacení, kopie občanského průkazu žalované a společného prohlášení o poskytnutí účtu soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 4. 7. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 14 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit ve 42 měsíčních splátkách po 1 195 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 158,25 % ročně. První splátka byla splatná 10. 8. 2019, poslední splátka pak 10. 1. 2023. [příjmení] 14 000 Kč byla žalované vyplacena dne 8. 7. 2019 na účet [jméno] [příjmení], s čímž žalovaná i majitelka účtu souhlasily. Žalovaná zaplatila dne 16. 9. 2019 jedinou splátku ve výši 1 195 Kč. 5. Z výzev ze dne 11. 10. 2019 a 11. 11. 2019 a z oznámení ze dne 14. 11. 2019 soud zjistil, že žalovaná se dostala do prodlení s úhradou 1. a 2. splátky, v důsledku čehož žalobkyně úvěr dne 14. 11. 2019 zesplatnila. Doklady o odeslání těchto listin nebyly předloženy. 6. Z předžalobní výzvy s podacím archem soud zjistil, že žalované byla dne 21. 2. 2023 odeslána předžalobní výzva k okamžité úhradě dluhu vyplývajícího z úvěrové smlouvy [číslo] do 15 dnů od odeslání oznámení. 7. Z předsmluvního formuláře a vyjádření znalce k výši sjednané úrokové sazby soud nečinil žádný závěr o skutkovém stavu. 8. Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud má za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 4. 7. 2019 uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně vyplatila žalované částku ve výši 14 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 158,25 % ročně ve 42 měsíčních splátkách ve výši po 1 195 Kč počínaje 10. 8. 2019 a konče 10. 1. 2023. V daném případě šlo o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, soud proto současně aplikoval ust. § 86 odst. 1,2 téhož zákona. Dle ust. § 86 odst. 1 věta druhá citovaného zákona poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s tímto pravidlem, je smlouva dle ust. § 87 odst. 1 téhož zákona neplatná. V řízení bylo prokázáno, že v době uzavření smlouvy žalovaná pracovala za čistou měsíční mzdu ve výši mezi 13 500 Kč až 14 000 Kč měsíčně, při sjednané základní hrubé mzdě ve výši 13 350 Kč. Pracovní poměr měla sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2019. Pečovala o dvě děti neznámého věku. Už tato příjmová stránka žalované vede soud k závěru, že žalovaná nebyla od počátku schopná zápůjčku splácet a žalobkyně úvěruschopnost žalované vyhodnotila nesprávně. Žalovaná měla malý příjem a i ten byl pracovní smlouvou zajištěn pouze do 31. 12. 2019. Poslední splátka přitom byla splatná v lednu 2023. Pokud se jedná o výdajovou stránku, tak žalobkyně nezkoumala skutečné výdaje žalované a spokojila s částkou životního minima, částka nákladů na bydlení nebyla nijak doložena. Soud proto předmětnou smlouvu o úvěru vyhodnotil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona. Na základě neplatné smlouvy žalobkyně vyplatila žalované 14 000 Kč, z nichž žalovaná vrátila žalobkyni pouze 1 195 Kč. Žalobkyně má proto v souladu s posledně citovaným zákonným ustanovením právo na vrácení rozdílu ve výši 12 805 Kč. Tento nárok považuje soud za splatný na základě předžalobní výzvy odeslané dne 21. 2. 2023, v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu z úvěrové smlouvy do 15 dnů od odeslání. Dluh se tak stal splatným dne 8. 3. 2023. V souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku tak žalobkyni náleží z částky 12 805 Kč úrok z prodlení, který byl přiznán ve výši 10 % ročně, jak žalobkyně požadovala a soud byl jejím požadavkem vázán dle ust. § 153 odst. 2 o.s.ř. Ve zbytku byla žaloba z uvedených důvodů zamítnuta. 9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, která byla v řízení úspěšnější, dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.