5 C 293/2021-42 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 7. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení 8 391 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I tohoto rozhodnutí. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovaným dne 4. 6. 2016 Smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla původní věřitelka žalovanému částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce celkovou částku 37 122 Kč v 60 týdenních splátkách po 619 Kč. Před podpisem smlouvy zjišťovala původní věřitelka schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný uhradil částku 28 731 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i předvolání k prvnímu jednání byly zaslány žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnosti vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu i předvolání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni 25. 10. 2021. Žalovaný se k jednání nařízenému na den 15. 11. 2021 bez omluvy nedostavil, a proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před podpisem smlouvy o zápůjčce důsledně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť doložila pouze zákaznickou kartu, ze které však nevyplývá, zda původní věřitelka provedla lustraci žalovaného v seznamech dlužníků, a to s ohledem na skutečnost, že žalovaný měl v roce 2014, 2015 i 2016 exekuce. Soud poučil žalobkyni dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o jejím břemenu důkazním, žalobkyně však žádné další důkazy nenavrhla. 4. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Původní věřitelka a žalovaný podepsali dne 4. 6. 2016 smlouvu o zápůjčce, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Před podpisem smlouvy o zápůjčce však původní věřitelka nezjišťovala důsledně schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť se spolehla na tvrzení žalovaného zejména ohledně tvrzených výdajů a neověřila si výši skutečných výdajů žalovaného ani to, zda má žalovaný další závazky, zda tyto řádně splácí, zda má exekuce apod. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni a postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. Žalovaný dosud uhradil částku 28 731 Kč (dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil). 5. Soud posuzoval věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a dále dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. 6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi původní věřitelkou a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože žalovaný vystupoval ve vztahu jako spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V tomto konkrétním případě z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by se původní věřitelka před uzavřením smlouvy o zápůjčce důsledně zabývala otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy o zápůjčce a zápůjčku splácet. Soud proto pokládal smlouvu o zápůjčce ze dne 4. 6. 2016 za absolutně neplatnou dle § 580 ve spojení s § 588 o. z., neboť jednání původní věřitelky (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Původní věřitelka tedy na základě neplatné smlouvy o zápůjčce poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení a žalovaný byl povinen dle § 2991 o. z. bezdůvodné obohacení vydat. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil původní věřitelce částku 28 731 Kč, čímž byla jistina zápůjčky zcela zaplacena. Soudu proto nezbylo, než žalobu zamítnout. 7. Žalovaný byl ve sporu úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dle § 151 odst. 1 o. s. ř.