6 C 125/2021-43 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 26. 5. 2021 domáhala na žalované zaplacení 5 250 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 467,81 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 746,50 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 250 Kč od 24. 10. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 19,53 % ročně z částky 5 250 Kč od 24. 10. 2020 do zaplacení, a dále zaplacení náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovanou dne 30. 11. 2017 Smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla původní věřitelka žalované částku 9 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s úrokem 1 800 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 1 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč splatit v 60 týdenních splátkách po 270 Kč. Před podpisem smlouvy zjišťovala původní věřitelka schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná uhradila pouze částku 12 100 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. 2. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že žalobní nárok neuznává, neboť úroky jsou v rozporu s dobrými mravy a úvěr již byl z její strany uhrazen. 3. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Původní věřitelka a žalovaná podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč. Žalovaná se zavázala půjčené peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 7 200 Kč. Před podpisem smlouvy o úvěru původní věřitelka nezjišťovala důsledně schopnost žalované úvěr splácet, neboť se spolehla na tvrzení žalované zejména ohledně tvrzených výdajů a neověřila si výši skutečných výdajů žalované ani to, zda má žalovaná další závazky, zda tyto řádně splácí, zda má exekuce apod. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni a postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. 4. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před podpisem smlouvy o úvěru důsledně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet. Ze zákaznické karty vyplývá, že žalovaná dne 29. 11. 2017 požádala o půjčku ve výši 9 000 Kč a do zákaznické karty uvedla, že žije v nájmu, pobírá starobní důchod ve výši 9 877 Kč měsíčně, má úvěr u [příjmení] [jméno] s měsíční splátkou 1 080 Kč, měsíční výdaje za bydlení činí 2 500 Kč (zbytek hradí syn), osobní výdaje činí 3 700 Kč. Ze zákaznické karty dále vyplývá, že proti žadatelce je vedena exekuce. 5. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. 7. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr (resp. zápůjčku) poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr (zápůjčku) splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 8. V tomto konkrétním případě z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by se původní věřitelka před uzavřením smlouvy o úvěru důsledně zabývala otázkou schopnosti žalované v budoucnu dostát svým závazkům a úvěr splácet. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že původní věřitelka se spolehla na tvrzení žalované obsažená v zákaznické kartě a zejména tvrzené výdaje žalované nebyly nijak ověřeny. Právní předchůdkyně žalované rezignovala na ověření tvrzení žalované stran jejich výdajů, když ze zákaznické karty vyplývá, že k těmto měla k dispozici pouze složenky, ač není vůbec zřejmé, v jakém množství a za jaké konkrétní časové období. Ostatní výdaje zůstaly zcela nedoloženy. Nelze přitom přehlédnout, že již s úhradou nájmu byla žalovaná odkázána na dopomoc syna, přičemž výše nájmu, jakož i samo tvrzení o dopomoci syna, zůstaly taktéž zcela nedoloženy. Uvedený postup právní předchůdkyně žalobkyně je o to více zarážející, jestliže z prohlášení žalované je patrno, že proti ní byla vedena exekuce. Žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdkyně ověřovala výši vymáhané částky, stav exekučního řízení, výši měsíční splátky, či snad provedla lustraci žalované v příslušných registrech dlužníků. Nadto třeba podotknout, že exekuce není vůbec promítnuta do měsíčních výdajů. 9. Soud proto pokládal smlouvu o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou dle § 580 ve spojení s § 588 o. z., neboť jednání původní věřitelky (nedostatečné zjištění schopnosti žalované splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Původní věřitelka tedy na základě neplatné smlouvy poskytla žalované finanční prostředky ve výši 9 000 Kč. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení a žalovaná byla povinna bezdůvodné obohacení vydat, což se již také stalo, když z tvrzení samotné žalobkyně vyplývá, že žalovaná uhradila