5 C 205/2022-71 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 12. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky 5 564 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 603,85 Kč, s kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 992,83 Kč, se zákonnými úroky z prodlení z částky 4 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a s úroky ve výši 20,98 % ročně z částky 4 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] poté, co ověřila úvěruschopnost žalované, uzavřela se žalovanou dne 18. 1. 2016 Smlouvu o půjčce [číslo] na základě které poskytla původní věřitelka žalované částku 4 000 Kč. Žalovaná se zavázala vedle jistiny zaplatit původní věřitelce úrok ve výši 364 Kč s úrokovou sazbou 20,98 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 200 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 43 týdenních splátkách po 148 Kč do 14. 11. 2016. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i předvolání k prvnímu jednání byly zaslány žalované na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaná si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedla. Soud považuje žalobu i předvolání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni 19. 9. 2022. Účastníci se k jednání nedostavili, a proto soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Původní věřitelka [právnická osoba] a žalovaná podepsaly dne 18. 1. 2016 smlouvu o zápůjčce, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit celkovou částku 6 364 Kč ve 43 týdenních splátkách po 148 Kč. Ve stejný den vyplnila žalovaná kartu zákazníka, ve které uvedla, že pobírá mateřskou ve výši 7 600 Kč, bydlí v nájmu, výdaje na bydlení činí 1 500 Kč, na domácnost 5 000 Kč a na telefon 200 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. 4. Soud posuzoval věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a dále dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. 5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi původní věřitelkou a žalovanou došlo k platnému uzavření smluv o zápůjčce. Protože žalovaná vystupovala ve vztahu jako spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V tomto konkrétním případě z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by se původní věřitelka před uzavřením smlouvy o zápůjčce důsledně zabývala otázkou schopnosti žalované v budoucnu dostát svým závazkům ze smluv o zápůjčkách a zápůjčky splácet. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru„ věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet“. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v době podpisu smlouvy o zápůjčce na mateřské dovolené s příjmem ve výši 7 600 Kč, přičemž její tvrzené výdaje na bydlení a na domácnost činily 6 700 Kč, nemohla se původní věřitelka objektivně domnívat, že bude žalovaná schopna splácet částku 592 Kč měsíčně. Navíc žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka ověřovala, zda má žalovaná další závazky, zda tyto řádně splácí, jaká je její rodinná situace a majetková situace apod. Soud proto pokládal smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou dle § 580 ve spojení s § 588 o. z. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění ve výši 4 000 Kč na základě neplatného právního důvodu, a žalovaná byla povinna bezdůvodné obohacení vydat. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila původní věřitelce celkem částku 800 Kč. Soud proto zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni, na niž byla pohledávka postoupena, zůstatek jistiny ve výši 3 200 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta. 6. V neplatných smlouvách nebyly platně sjednány úroky (ani poplatky), a proto soud žalobu ohledně úroků zcela zamítl. 7. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti zápůjčky sjednané v neplatné smlouvě o zápůjčce. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byla žalovaná povinna splnit dluh (vrátit jistinu zápůjčky) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Výzva k plnění obsažená v oznámení o postoupení pohledávek byla žalované odeslána doporučeně dne 7. 1. 2020, dne 10. 1. 2020 se tedy tato výzva dostala do dispozice žalované. Žalovaná byla povinna plnit v souladu s výzvou ve lhůtě do deseti dnů, tj. do 20. 1. 2020. Pokud neplnila, ocitla se počínaje dnem 21. 1. 2020 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., které činí 10 % ročně. Žalobkyně však požadovala úroky z prodlení pouze ve výši 8,05 % ročně, přičemž soud je návrhem vázán. 8. Žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dle § 151 odst. 1 o. s. ř. 9. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.