12 C 198/2023-49 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 26. 5. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení částky 4 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 7. 2015 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 10. 6. 2005 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které poskytla předchozí věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal vrátit půjčené peněžní prostředky a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 5 500 Kč, a to v 31 týdenních splátkách, přičemž konečná splatnost připadla na 13. 1. 2006. Žalovaný uhradil pouze částku 11 000 Kč, která byla započtena nejprve na souhrnný poplatek a následně na jistinu. Pohledávka za žalovaným z titulu smlouvy o půjčce byla postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno] smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. 3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky. 4. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. [právnická osoba] a žalovaný podepsali dne 10. 6. 2005 smlouvu o půjčce, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému v hotovosti půjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit půjčku ve výši 10 000 Kč a zaplatit poplatek ve výši 5 500 Kč. Celková dlužná částka ve výši 15 500 Kč byla splatná v 31 týdenních splátkách po 500 Kč. Žalovaný uhradil celkem 11 000 Kč (v tomto ohledu soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil). Pohledávka za žalovaným byla postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno] a následně touto společností na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou. 5. V souladu s přechodnými ustanoveními k zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ o. z.“), a to konkrétně s ust. § 3028 odst. 1 o. z., posuzoval soud věc dle příslušných ustanovení zákona č. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neboť smlouva byla uzavřena za účinnosti tohoto zákoníku. 6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Mezi původní věřitelkou a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce dle § 657 obč. zák., na základě které poskytla původní věřitelka žalovanému půjčku ve výši 10 000 Kč. Půjčka byla poskytnuta na 31 týdnů (tj. 217 dní). Žalovaný se zavázal vrátit půjčku ve výši 10 000 Kč a zaplatit úroky (nazvané souhrnný poplatek) ve výši 5 500 Kč v 31 pravidelných týdenních splátkách, konečná splatnost měla připadnout na 13. 1. 2006. Úroková sazba dle smlouvy o půjčce tedy činila 92,5 % ročně. Soud dospěl k závěru, že úroková sazba v této výši je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž neplatná. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Soudu zjistil, že úroková sazba u úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v červnu 2005 činila průměrně 13,58 % ročně. Ve světle toho se jeví úrok ve výši 92,5 % ročně (tedy více než šestinásobný) jako nemravný. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o úroku je dle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník nestanoví žádnou obvyklou výši úroků, nemohl soud přiznat žalobkyni žádné úroky ze smlouvy o půjčce. Pokud tedy žalovaný uhradil původní věřitelce částku 11 000 Kč, byla tím zcela uhrazena jistina půjčky. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. 7. V tomto sporu byl zcela úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.