7 C 64/2023-35 — Okresní soud v Kroměříži

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vnikl z titulu z pracovně právního vztahu, nevyplacené prémie za období 1. Q roku 2020 ve výši 82 573 Kč a za 2. Q roku 2020 ve výši 109 559 Kč, tedy prémie v celkové výši 192 132 Kč. Žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 12. 2018 jako manažer obchodního oddělení. Dle mzdového výměru činila mzda žalobce 35 000 Kč měsíčně, dále prémie ve výši 10 % z hrubého zisku na zakázkách měsíčně. Mzdový výměr byl nedílnou součásti pracovní smlouvy. 3. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (kvalifikovaná výzva dle ust. § 114b o. s. ř.) soud žalovanou v souladu s ust. § 114b o. s. ř. vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení uvedeného usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s ním. Zároveň soud žalovanou uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení. 4. Kvalifikovaná výzva byla žalované doručena dne 12. 4. 2023 do vlastních rukou prostřednictvím datové schránky. Dnem 13. 4. 2023 započala žalované běžet 30 ti denní lhůta k vyjádření, která uplynula dne 12. 5. 2023. Žalovaná se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřila. Žalovaná podala písemné vyjádření až po uplynutí této zákonné lhůty, a to dne 22. 5. 2023 (vyjádření na č. l. 25). Protože vyjádření bylo podáno po lhůtě, k vyjádření žalované již není možné přihlížet a jsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání fikcí. 5. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nevyjádřila ve smyslu ust. § 114b o. s. ř. ve stanovené 30 ti denní lhůtě, která marně proběhla dnem 12. 5. 2023, jsou splněny všechny podmínky ust. § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobce uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu; b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu; c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází. 6. V posuzované věci se jedná o spor z titulu z pracovně právního vztahu, nároky dle zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. 7. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ust. § 114b o. s. ř. za to, že žalovaná uznala nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ust. § 153a odst. 1 o. s. ř. 8. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud nenařizoval dle § 153a odst. 4 o. s. ř. jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 53 748 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 9 607 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 192 132 Kč sestávající z částky 8 820 Kč za každý ze 4 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, když právní zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem DPH. 10. Lhůta k plnění je v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. 11. Povinnost hradit náklady řízení k rukám právního zástupce žalobce je dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.