6 C 191/2024-76 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 27 136,85 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne 13. 4. 2022 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky úvěr 30 000 Kč, za který se zavázal vrátit celkem 55 776 Kč ve 14měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Zaplatil však pouze 11 984 Kč, ke dni 14. 6. 2023 se dostal do prodlení; žalovaná částka představuje jistinu ve výši 23 804,25 Kč a sjednané příslušenství. Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu za prodlení žalovaného ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, tj. za období od 14. 6. 2023 do 1. 11. 2023 z částky 23 804,25 Kč žaluje ještě o zaplacení 3 332,60 Kč. Smlouvou účinnou dne 6. 12. 2023 postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 9. 4. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Na zahájené řízení byl nadto žalovaný v projednávané věci soudem upozorněn prostřednictvím žalobkyní sdělené e-mailové adresy; telefonicky se s ním spojit nepodařilo.3. Soud projednal věc v nepřítomnosti účastníků; žalobkyně se omluvila a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka s žalovaným podepsali dne 13. 4. 2022 Smlouvu o úvěru č. , hodnota, ve výši 30 000 Kč, který žalovaný ihned čerpal hotovostně a zavázal se za něj vrátit 55 776 Kč ve 14měsíčních splátkách po 3 984 Kč nejpozději do 13. 6. 2023 (viz formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru čl. 13, smlouva o úvěru čl. 14). Učinili tak na základě žádosti žalovaného (čl. 12), který ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedl, že je svobodný, žije u rodičů, bez vyživovací povinnosti; pracovní smlouvou sjednanou na dobu určitou od 14. 6. 2021 do 30. 9. 2022 (čl. 35) a výplatními páskami za měsíce leden až březen 2022 (čl. 36) doložil tvrzený příjem ze zaměstnání v měsíční výši 26 349 Kč. Ke skladbě měsíčních výdajů žalovaný uvedl 2 000 Kč na bydlení a 4 200 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady. Žalovaný se dostal do prodlení, ke dni splatnosti poslední předepsané splátky uhradil podle tvrzení žalobkyně pouze 11 984 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek účinnou dne 6. 12. 2023 (čl. 15) postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 16), což žalovanému oznámila dopisem ze dne 2. 1. 2024 (čl. 18-19). Dne 10. 4. 2024 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho evidenční adresu předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 23-24). Z ostatních provedených důkazů soud nic podstatného nezjistil.6. Ze zdejšího rozsudku č. j. , spisová značka, ze dne 19. 4. 2023 je soudu známo, že si žalovaný s třetí osobou sjednal v únoru 2022 úvěr 20 000 Kč, zavázal se jej vrátit i s příslušenstvím do 26. 3. 2022, avšak nevrátil na něj ničeho.7. Žalobkyně netvrdila a neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím sjednaných finančních prostředků žalovanému dostatečně zkoumala jeho osobní a majetkové poměry (že by např. podrobněji zkoumala jeho dosavadní zadluženost). Z nařízeného jednání se žalobkyně omluvila, připravila se tak o možnost poučení soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. v uvedeném smyslu.8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen „o. z.“).9. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.10. V projednávané věci vyšla původní věřitelka z prohlášení žalovaného, které zkoumala pouze povrchně. Ověřen měla pouze jeho příjem (nadto ze zaměstnání na dobu určitou), skutečnými výdaji žalovaného se již blíže nezabývala. Jak přitom plyne z výše zmíněného rozsudku, v době sjednání projednávaného úvěru byl žalovaný již v prodlení se splácením podobného předchozího závazku (nedávno sjednaného), což je informace pro posouzení jeho další úvěruschopnosti podstatná a zjistitelná (např. lustrací žalovaného v příslušných databázích). Poskytla-li původní věřitelka spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.11. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.12. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že původní věřitelka přenechala žalovanému hotovost ve výši 30 000 Kč a žalovaný jí dosud zaplatil zpět 11 984 Kč. Žalovaný se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatil částkou 18 016 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.13. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době